Proč se ženy obětují ve vztazích

Příběhů s dobrým koncem není nikdy dost, a proto se s vámi s velkou radostí dělím o skutečný příběh mé klientky (samozřejmě s jejím svolením). Věřím, že bude inspirovat vás stejně jako mě.

Snažila jsem se ze všech sil. Dělala jsem všechno, co jsem mu na očích viděla. Starala se o něj. Pečovala. Dávala mu lásku jako nikomu jinému předtím. Snažila jsem se mu zavděčit, jak jen to šlo. Tak moc jsem chtěla být dobrou partnerkou. Tak moc jsem chtěla mít harmonický a perfektní vztah. Tak moc jsem chtěla, až jsem se obětovala. 

 Oběti patří bohům … ne lidem 

Obětovala jsem svou důstojnost. Obětovala jsem svoje potřeby. Obětovala jsem svá přání. Pohřbila jsem svoje pocity ve jménu vztahu … ve jménu svého muže. Tak moc jsem na něj myslela, až jsem úplně zapomněla na sebe. Úplně jsem zapomněla, že jsem tady taky … že vztah není jen o mém muži a plnění jeho potřeb. Jen o plnění jeho tužeb. 

Ach ta iluze, ve které jsem dlouhé roky setrvávala. Teď bych si za to nejradši vyrvala vlasy. Jak jsem mohla být tak pitomá, ptám se sama sebe. Myslela jsem, že když plně uspokojím jeho, budu spokojená i já …. že mi jeho radost přinese štěstí. Naivně jsem se snažila získat svoje štěstí skrze jeho uspokojení. 

A tak jsem před ním ustupovala. Vyhýbala se konfliktním situacím jako čert kříži. Raději se podřídila. Raději se podvolila, jen aby domácí klid a pohoda zůstala nedotčena. Vzdala jsem se svojí důležitosti. To jen on byl důležitý. Teď to vidím a je mi do pláče … 

Nečekejte na smrtelnou postel 

Opakovaně jsem překračovala svoje hranice. Nechala se zatlačit až do kouta a tam se snažila situace řešit i za něj. Ignorovala jsem sama sebe a myslela si, že tak to je správné … že dělám tu nejvznešenější věc pod sluncem. 

Jenže někde uvnitř sebe sama jsem dobře věděla, že si škodím, že jdu proti sobě, že si nevážím sama sebe a o to víc jsem chtěla, aby si mě můj muž vážil … aby mě respektoval a ocenil za mou nekonečnou snahu. Jenže on mě bral jako ledničku, pračku, skříň. Jako uspokojovatelku jeho choutek a potřeb. Byla jsem pro něj samozřejmost. Cítila jsem se jako školačka, která nosí celý rok samé jedničky a nikdo ji nepochválí. Vždyť přece samé jedničky jsou norma a samozřejmost … 

Asi by to trvalo ještě roky, než bych si to uvědomila, jakou roli jsem celou dobu hrála … a kdo ví, možná by mi to docvaklo až na smrtelné posteli. Naštěstí mi to došlo mnohem dříve, i když to naštěstí je pro mě krapet hořké. Až bolest tak velká, že nešla ignorovat, mě donutila přehodnotit celý svůj život. 

Strach mě vysvobodil 

Až strach velký jako pohádkový drak mi otevřel oči. Až když mě začaly bolet záda jako čert, až když jsem každé ráno vstávala s bolestí hlavy jako trám a až když jsem pár měsíců neměla měsíčky, až když se mi z mého muže dělalo na zvracení … až tehdy mi došlo, co se mi mé tělo snaží říct – prober se Jano. Napřim hřbet a nenech si kálet na hlavu (omlouvám se za ten termín, ale je to tak). 

Až tenkrát, když mi jeden moudrý člověk řekl – na co ještě čekáš … kam ještě si schopná proboha zajít a ustoupit? Jak moc se ještě necháš ponížit sama před sebou? 

Udělala jsem první krok. Nejdřív velká panika, když jsem začala vidět, co jsem sama sobě způsobila. Pocity viny, že to je vše má chyba a vina. Marnost, že jsem promrhala svá nejlepší léta života. A vztek. Obrovský vztek na manžela, přece kvůli němu jsem to dělala a nemělo to pražádný smysl. Jen mou bolest a odříkání. Nejradši bych mu naši ledničku s pračkou omlátila o hlavu. 

Ale jaký by to mělo smysl. Vše jsem dělala dobrovolně, nikdo mě nenutil, vlastně jsem vůbec nemusela …. jenže já věřila, že to musím dělat, že to je můj úkol, povinnost, že se to ode mě čeká …. a milující partner plní očekávání druhého, že? Přátelé je to lež. Lež jak věž. 

Nemůžete dát ostatní na své místo 

Místo nemístné agrese jsem pochopila, oč tu běží a zaměřila se na sebe. Ano pro svého muže jsem začala být sobec. Vztekal se, divil se, ptal se, kde je ta stará Jana. Trucoval a nemluvil se mnou. Nechtěl se smířit, že neustálý 5 hvězdičkový servis mu skončil. Avšak ta úleva byla nepopsatelná. Začala jsem na sobě pracovat a otevřel se mi úplně nový svět. Můj svět. Svět, kde já jsem byla královnou a mohla si tvořit, co chci já a ne moje okolí. 

Byla jsem překvapená z toho, že to opravdu funguje. Začala jsem dělat všechny ty věci, které jsem zanedbala. Všechno to, co jsem chtěla vždy okusit a ochutnat … konečně jsem na to měla odvahu a chuť. Konečně jsem sama sobě dopřála prostor i klid na své přání. Začala jsem se cítit lépe po všech stránkách. Sebevědomí mi rostlo snad každým dnem. Nenechala jsem si líbit to, co jsem nechtěla. Učila jsem se říkat si, co chci, kdy to chci a jak to chci. 

Dala jsem sama sebe na první místo a bylo to nejvíc osvobozující rozhodnutí v mém životě. Spadl mi kámen ze srdce. Obrovská tíha odešla … i nekonečné nároky druhých jsem nechala za sebou. 

Začala jsem vidět, jak úžasná bytost a žena jsem. Co vše umím, dokážu, čím oplývám a mohu nabídnout sama sobě i druhým. Už to nebyly jen vyprané ponožky a středeční sex v potemnělé místnosti. Bylo to něco mnohem většího a silnějšího …. měla jsem pocit, že snad poprvé opravdu žiju naplno. Dýchám a cítím sama sebe. 

Cítila jsem se jako žena. Zní to zvláštně, ale je to tak. Do té doby jsem to tak vlastně necítila … byla jsem spíše jako robot. Tímto chci podpořit i další ženy, ale i muže, nedělám si iluze, že se to týká jen nás žen. 

Kdo sedí na Vašem trůnu? 

Dejte sami sebe na první místo. Nikdo to za Vás neudělá. Naopak lidé rychle vycítí, že tam nejste a dosadí tam sebe a vy budete otročit někomu druhému. Nedělejte tu samou chybu jako já. Naučte se vymezovat si zdravé hranice. Vlídně avšak pevně. Neustupujte z nich, pokud opravdu nechcete. Hlavně to nedělejte jen, abyste se druhému zalíbili nebo ze strachu, že o něj jinak přijdete. Jediný strach, který byste měli mít, je, že promarníte svůj drahocenný život ve jménu někoho jiného! 

Neříkám – ignorujte partnera a buďte sebestřední. To vůbec! Jen proboha neignorujte sebe a svoje pocity, svoje přání a svoje potřeby. Jen a jen Vy si je můžete naplnit a až s tím začnete, věřte, že s tím začnou i ostatní. I můj muž se po čase začal měnit, když si všiml mé proměny. Zjistil, že mě nemá jistou a začal se snažit. Sakra snažit. Nikdy jsem ho do té doby takového nezažila. Náš vztah se proměnil o 180 stupňů. Je to až k nevíře a společní známí na nás zírají a ptají se nás, co se nám stalo. Asi na ně působíme jako zjevení. 

Buďte i Vy zjevení vlastního života. Milujte sami sebe a nečekejte, že to za Vás udělá partner. Neudělá. Pečujte o sebe. Ptejte se sami sebe – co chci? Jaký je smysl mého života? Co by mi zrovna teď udělalo radost? Dělám to, co dělám a chci udělat, protože chci nebo z jiného důvodu? Nejradši bych vám kousek svého štěstí poslala skrze tyto řádky sama, ale já Vám věřím. Zvládnete to i beze mě. Máte na to. Stačí se jen rozhodnout a vydat se na dobrodružnou cestu za svým štěstím.