Muži potřebují opustit svou vnitřní tvrdost

Přílišná vnitřní tvrdost muže ubíjí. Tvrdost totiž taky znamená zatvrdlost, zatuhnutí, zamrzlost. To už nezní tak sexy, co?

Tvrdost byla a pořád je u mužů společensky vyzdvihovaná a oceňovaná. Být tvrdý znamená být úspěšný, silný, schopný, mocný a sebevědomý.
Kdo by taky chtěl být měkký …? Kdo chce být považovaný za slabocha? Všímáte si, jak pokřivený pohled na tvrdost muži mají? Ne nutně jejich vlastní vinou, ovšem zodpovědnost za tento svůj stav nesou. Jen oni ho mohou změnit. Dnes už k tomu mají prostředky, kapacitu i moc.
Zatvrdnutý – tedy uzavřený, omezený, utlumený, sevřený chce být málokdo. Přesto přesně tohle jsou jen jedny z kvalit nevědomé vnitřní tvrdosti.
K zatvrdnutí dochází ve formativním věku. V době, kdy dnes tvrdí muži, byli ještě živé, spontánní, uvolněné a otevřené bytosti. Vysoce vnímavé a citlivé.
Takto živé a pulzující bytosti přišly do prostředí, které moc otevřené, vnímavé, citlivé a přijímající nebylo. Jejich citlivý psychologický systém tvrdě narazil na lidi, společenský a vzdělávací systém, který je (ne)vědomě přesvědčil, že to jací jsou, není v pořádku, není to dost dobré.
Tvrdost může mít mnoho podob a příčin. Stejně jako je každý muž a jeho životní příběh originální a jiný.
Kolikrát malí kluci slyší:
-buď chlap
-musíš to vydržet
-nefňukej, neřvi, nebreč
-nechovej se jak malej
-dělej, zaber!
-musíš mít vostrý lokty
-život je boj, hochu
-nikdo se s tebou mazlit nebude
-nikomu nevěř
Kolikrát zažijí, že jejich nejbližší nevidí jejich niterné bolesti a trápení. Jejich emoce, potřeby a přání.
Kolikrát zažijí neadekvátní a necitlivý přístup a chování od těch, kterým věří, od autorit, ke kterým vzhlíží.
Kolikrát je jim vštěpováno, že jejich pocity a citlivost jsou na obtíž, pouhá překážka, kterou musí překonat. Kolikrát je jim připomenuto, že jejich autentický a spontánní projev není dost dobrý, naopak špatný a nežádoucí.
Kolikrát zažijí, že je jejich projevená radost, divokost, živost nebo vztek a nespokojenost pro okolí moc? Kolikrát zažijí, že je jejich projevená energie nevítaná a neceněná?
Kolikrát zažijí, že nejsou schopni uspokojit nereálné nároky a očekávání svých rodičů, učitelů, samozvaných autorit.
Tohle všechno bolí, sakra bolí. Bolí to tak, že už si to dospělí (zatvrdlí) muži ani neumí představit.
Ale citlivý a otevřený vyvíjející se klučičí systém to zaplavuje nesnesitelnými pocity a negativními emocionálními stavy strachu, úzkosti, napětí, ponížení, odmítnutí, zavržení.
To se nedá dlouho vydržet a dříve či později se o slovo přihlásí jeho nevědomé sebezáchovné a obranné mechanismy, které ho začnou před nesnesitelnou citovou bolestí chránit.
Začnou jeho sensitivní jádro obalovat tlustou tvrdou slupkou. Znecitliví ho. Zablokují ho. Pak jsou tito dospělí muži také vůči sobě i světu necitliví a zablokovaní. Sami v sobě utlumení. Jejich schopnost prožívat radost, lásku, štěstí, smysl, naplnění … to vše je blokováno uvnitř.
Hloubka a intenzita prožitku se zmírní a jeho prožívání sebe sama a života v sobě i okolo se přesune více na povrch – do mysli, do hlavy.
Takový kluk/muž pak méně cítí, méně prožívá, více myslí, přemýšlí a vymýšlí.
Jak roste je víc a víc utvrzován, že musí být tvrdý, že ta tvrdá slupka je dobrá, že by to bez ní nešlo, že by bez ní byl malý a slabý, každý by s ním zametl.
Ve své tvrdosti pak muž vidí cestu k úspěchu,
Kluk roste a je dávno naučený, že na vnější i vnitřní impulsy, nepříjemné emoce, na bolest, na to s čím si neví rady, automaticky reaguje potlačením a uzavřením se za tvrdou slupku necítění.
Prý je to je normální, chlapské, tak to muži holt mají. Marná snaha, rezignace a nazdar. Život jde dál.
Daří se víc nebo míň. Někdy fakt skvěle, někdy fakt nahovno. Pořád tomu ale něco chybí.
Láska. Vztah. Peníze. Smysl. Naplnění. Poslání. Radost. Úspěch. Spokojenost. Vnitřní vyrovnanost a klid. Jasné vědomí toho, kdo jsem, svojí vnitřní síly, svého opravdového JÁ. Vždycky tomu něco chybí …
Na tom se shodnou všichni muži, se kterými jsem pracoval a pracuji. Ať dělali, co mohli, vždycky tomu něco chybělo.
Co chybělo?
Napadá mě – co tomu přebývalo?
Právě ta uměle vytvořená a naučená tvrdá skořápka uvnitř. Ty vnitřní zdi, které je oddělovaly od hloubky vlastního prožívání, od vlastní citlivosti, svojí mužské síly.
Jak se může muž cítit silný, jak chce svou mužskou sílu a energii vnímat a používat, když mezi ním a jeho vnitřní silou stojí zdi?
Jak se může muž cítit silný a naplněný, jak může cítit smysl v životě … když necítí, když se bojí cítit sám sebe i svět okolo naplno?
Vnitřní odpojení, uzavření a zatvrzení – to přebývá.
A efektivně brání mužům cítit se ok, dost dobří, v pořádku, kompletní a sami sebou ve své jedinečné životní síle. Ony zdi jsou často zprvu neviditelné, nevědomé. Podporované všemožnými omezujícími mentálními programy a přesvědčeními, negativním názory a sebehodnocením.
Tak se muži snaží uspět, dostát očekáváním, jet ve svých dobře zajetých kolejích. Jenže … pořád tomu něco chybí.
Jejich ženy a děti chtějí víc. Jejich vlastní zapomenuté citlivé jádro, jejich pravé JÁ chce víc. Najednou jakoby všechno materiální pozbývalo důležitosti. (Tady začíná být život mnoha mužů nanejvýš frustrující, protože zjišťují, že nic vnějšího/hmotného jim nepřináší útěchu a vysvobození od té vzrůstající vnitřní nepohody.)
Jejich JÁ chce být s nimi v kontaktu, touží být viděno, uznáno, přijato. Chce se světem pohybovat a vyjadřovat volně a svobodně. Tohle vnitřní spojení se sebou samým, se svým JÁ, se zdrojem svojí síly a života je to, co má jako jediné moc jednou provždy ze života vymazat „něco tomu chybí“. Přináší s sebou skutečné a trvalé vnitřní naplnění, klid a smysl. Hluboký a opravdový.
Vím to moc dobře. Byl jsem jeden z těch zatvrzelých chlapů, o kterých píšu. Na svou tvrdost jsem byl náležitě hrdý. Na tvrdosti jsem si nevědomě vystavěl celou osobnost a chválil se, co všechno ustojím a vydržím, čím vším umím projít. Kde ostatní končili, já pokračoval dál (mnohdy k mé škodě).
Rychle jsem vyrostl, rychle jsem dospěl (na určité úrovni). Pamatuju si na ty komentáře – takhle velkej/vysokej kluk to musí vydržet a zvládnout, vždyť už seš velkej, tak dělej, musíš bejt silnej.
A já tomu začal věřit – musím být silný, vždycky, všude, za každé situace, nikdy neukázat slabost nebo, že to nezvládám. Toho citlivého Aleše jsem popřel a pohřbil hluboko do sebe a styděl se za něj. Věřil jsem, že je v jádru slabej a když ho uvidí ostatní, totálně mě odsoudí a já před nimi ztratím uznání a tvář.
Vybudoval jsem si tvrdou masku, za kterou jsem se schoval. Ze všech sil jsem chtěl potlačit a zapomenout na toho, kdo je pod tou maskou „síly“ a věřil, že jen takhle bude život OK. Jenže něco tomu pořád chybělo.
Já sám jsem si chyběl. Postupem času se ve mně začaly objevovat nové myšlenky a pocity. Začal jsem si všímat, že uvnitř mě je někdo/něco, co chce žít úplně jinak. Uvědomoval jsem si, že moje roky budovaná tvrdá slupka není zdroj mojí síly, ale moje vězení.
Začala mě volat cesta k vysvobození. Lákala mě, děsila, vzrušovala i jsem k ní občas pocítil odpor. Přes to všechno jsem se po ní vydal. Bylo to náročné i úžasné. Náročné, protože jsem se začal dotýkat svých omezení a potlačení, svojí vnitřní bolesti.
Úžasné, protože jsem staré omezení a bolesti zpracovával a překračoval, osvobozoval se z jejich vlivu. Začal jsem svoje stará omezení přerůstat a to je pro každého muže nepopsatelně uspokojující.
Najednou bylo mnohem snazší vidět a vnímat svoje omezující přesvědčení a programy. Viděl jsem, jak a proč mě ovlivňují a řídí moje prožívání a mou realitu.
Samozřejmě se objevil i odpor a pochyby. Má to cenu? Má to celé snažení smysl? Jdu po té cestě dobře? Nemělo by to být celé trochu jinak?
Za vším tím byl strach. Hluboká obava dostat se k sobě blíž a hlouběji. Obrana mojí mysli znovu otevřít staré rány a zážitky. Pochyby a odpor je kvalitní obranná strategie každé mysli, ale je dobré si uvědomit, že ochranné zdi dneška se zítra stávají vězením.
(Vnitřní odpojení není chyba, kterou v sobě musí muž vyřešit nebo překonat. Je to hlavně sebezáchovná reakce jeho systému na trauma nebo na moc velkou emoční nálož, se kterou se mladý psychologický systém neumí vypořádat.)
Moje cesta nebyla podle představ mojí hlavy, neměl jsem jí pod kontrolou, neběželo to podle plánu. Možná právě proto začala tvrdá slupka praskat a ze mě opadávat. Často jsem to prožíval, že se ze mě něco starého odlepuje.
S každým odlepením jsem se stával volnějším, svobodnějším, silnějším a živějším. Víc a víc jsem cítil sám sebe, svůj zdroj. Dostával jsem se v sobě do kontaktu s tím, co se nedá racionálně uchopit. Jen se to dá žít – naplno a srdcem.
Otevíral jsem se a objevoval v sobě nový prostor velkého vnitřního klidu, ve kterém bylo všechno v pořádku, neexistovaly v něm problémy, nic k řešení, jen hluboký klid a vědomí sebe sama.
I zpětná vazba od mužů byla – „z tebe jde takovej klid“ – a já mohl jen přitakat … jo taky ho cítím.
Tohle jsem já, živej dýchající klid. Ne ta stará tvrdá maska, která se pořád snažilo něco někomu dokázat. Maska, která ten nekonečný klid překrývala a přehlušovala.
Na pozadí vnitřního klidu se toho ve mně odehrávalo tolik a já to poprvé mohl vnímat a prožívat. Nejsem náturou žádný flegmatik, hoří ve mně oheň, ale cokoli divokého a dynamického se ve mně dělo, pod tím vším byl a pořád je naplňující klid.
To bylo a je boží. Děkuju svojí ženě, která při mě vždycky stála, díky za její jemnost a měkkost. Díky všem průvodcům, kteří mě vedli a inspirovali, kteří mi svým autentickým životem a projevem svítili na cestu.
Kontakt s potlačovanou bolestí, zraněným vnitřním dítětem, s vytěsněnými 13. komnaty mne přivedl k nutnosti soucitu a laskavosti.
Přehnaná a nevědomá tvrdost muže nezachrání. Laskavost a soucit ano. Ani tenhle svět, jeho ekonomiku a vztahy v něm nespasí muži plní popření, potlačení a zahořklé tvrdosti. Jedině muži ve své síle.
Bez soucitu a laskavosti žádná skutečná vnitřní síla nikdy nebude. Možná jen křehká a do sebe zahleděná maska a iluze síly.
To je skutečná výzva – změnit svůj roky budovaný tvrdý postoj k sobě, druhým lidem, přírodě. Proměnit ho v postoj laskavosti a soucitu.
To je pro mě cesta, kdy si beru svou osobní moc a sílu zpátky. Cesta osvobozujícího přijetí.
Opustit destruktivní a omezující přesvědčení a program, že laskavost a soucit je projev slabosti, je velice úlevné a otevírající dveře k tomu, že sám k sobě mohu být laskavý a plný soucitu. Plnit sám sebe a svůj život tím, co mě sytí a co mi slouží.
Pak mám kapacitu se o svůj život a vnitřní svět náležitě starat, zacelovat se, prohlubovat, sílit a růst.
To je pro mě obraz nového muže. Volný a svobodný od svých omezení. Volný a osvobozený od naučeného společenského naprogramování.
Takový muž je otevřený a pružný, umí být laskavý, soucitný, milující a přijímající a taky umí být vědomě tvrdý a ostrý, když je to potřeba. Není ve svých projevech zamrzlý, nic v sobě nepopírá a neodsuzuje.
Dokáže volně plynout a přecházet po celé škále svého prožívání a projevování.
Má odvahu být tady a teď – přítomný všemu, co se v životě objeví. Odvahu vidět svým vnitřním zrakem pravdu a cítit život.
Cítit sám sebe.