Proč není moudré se srovnávat s druhými ani se sebou

Včera do mě narazil jeden citát - neporovnávej se s ostatními, porovnávej se jen sám se sebou a s tím, jaký jsi byl v minulosti. Já si teda myslím, že naše společnost je porovnáváním posedlá a lehce ubrat by jí prospělo.

Porovnávat se s ostatními je předem prohraný boj, to ještě trvalé štěstí, pocit úspěchu nebo uspokojení nikomu nepřineslo.
Porovnávat se sám se sebou a svým minulým já je mezi mnohými lidmi vnímáno jako cesta k sebe - zdokonalení a k osobnímu růstu. A určitě jsou v životě momenty, kdy to dočasně může posloužit, ale udělat si z toho životní styl mi nepřijde moudré.
Jde o to, co chceme v životě kultivovat, posilovat a rozvíjet. Jestli svoje velké (autentické/opravdové/skutečné) JÁ nebo ego.
Ego miluje porovnávání, protože skrz srovnávání s ostatními touží získat hřejivý pocit, že je lepší než druzí, že je chytřejší, vyspělejší, úspěšnější, silnější ... celkově úžasnější.
To mu dává pocit vyšší hodnoty a ceny, nenahraditelnosti a to zase egu přináší pocit jistoty a bezpečí - jen tak mě budou milovat a vážit si mě.
Ego k tomu vždycky potřebuje druhé lidi, samo o sobě je v podstatě nejisté, křehké, zranitelné, trpí rozličnými komplexy nedostatečnosti (ano často překrytými právě myšlenkami - jsem lepší než ostatní).
Ego protřelé světem osobního rozvoje zjistilo, že porovnávat se s druhými není dobré a tak se začne porovnávat se svým minulými verzemi - dnes jsem lepší, než jsem byl včera.
A jak jsem napsal - někdy a někde je to přínosná technika, udělat si z ní ale celoživotní nástroj, štěstí ani vyrovnanost nepřinese.
Porovnávání (jedno s kým) vždy vede především k posilování ega - tedy té úzkostné, křehké a nejisté psychologické struktury uvnitř nás, která je tak náchylná k obavám a pochybám.
Pokud tuto strukturu donekonečna krmíme svou pozorností a posilujeme, posilujeme tím také vlastní sklony k pochybování o sobě, k nejistotám a pocitům nedostatečnosti.
Pokud je v našem prožívání a životě ego dominantní řídící silou, máme problém - nebudeme se nikdy cítit dobře, nebudeme umět zrale fungovat ve vztazích; spontánní radost bez zásluh, hravost a uvolněné bytí bude v našem životě vysoce nedostatkové zboží.
Místo toho budeme lapeni v touze svůj život, partnerky, štěstí i úspěch kontrolovat. Ego se snaží řídit a mít kontrolu nad Životem a tragicky a úplně v tom selhává. Kontrola nás svazuje, bere nám svobodu a možnost být sami sebou.
Navíc ... ego sice umí najít ve svém okolí, někoho, kdo je na tom aspoň o fous hůř a v porovnání s ním si dokázat svou nadřazenost, ale taky dokáže najít 5 úspěšnějších, kterým se daří lépe - pak ego aktivuje vnitřního kritika a soudce a je po pěkném odpoledni (a životě).
Ego je ve své podstatě omezené, je to vlastně jen shluk myšlenek postrádající vnitřní sílu, oporu, klid a mír. Proto se podporovat v neustálém porovnávání se sebou není to nejmoudřejší, co si můžeme udělat.
Ego si ale nezaslouží naše pohrdání nebo odsouzení, nemusí se nad ním pohoršovat, je to naše přirozená část, pouze ji nemusíme následovat a nemusíme se jím nechat ovládat.
Trvalé porovnávání a krmení ega plodí jen ne-štěstí.
Navíc ... pokud uvízneme v porovnávání a klidně i se záměrem stát se lepším/silnějším mužem, paradoxně se tím oslabujeme, protože ego a jeho srovnávání nás nenápadně odvádí od skutečného zdroje naší síly a štěstí.
A to je naše velké JÁ. To v nás, co se nepotřebuje s nikým a s ničím srovnávat, co neprožívá pochyby a nejistoty, co netrpí nedostatečností, slabostí a nekonečnou touhou být lepší (než druzí), co nemá potřebu bojovat ani vítězit nebo si dokazovat svou cenu, sílu, moc a hodnotu, co nemá ambice kontrolovat a strachovat se o život, věci a budoucnost.
Velké JÁ je náš zdroj - vnitřní mužské síly, smyslu, hojnosti, radosti, zdraví, úspěchu. Je to všechno, co máme. Je to prapodstata toho, kým každý z nás je. Prastarý základ naší bytosti.
Bohužel velké JÁ je u drtivé většiny mužů (i žen) zapomenuté, bez pozornosti a zájmu. Všichni krmí ego, proto tolik lidí trpí. Celý moderní společenský systém je postavený na posilování a dominanci ega.
Žít primárně z ega je jako žít celý život potmě.
Poznání a objevení JÁ, vnitřní kontakt s JÁ mění život. Umožňuje  muži žít na nové úrovni vědomí, umožňuje mu ponořit se do znovu - objevené vnitřní síly a klidu. To je základ skutečného sebe - vědomí.
Skutečně být sám sebou a žít svůj život ze sebe, pro sebe a podle sebe.
Objevit, kdo jsem za svými maskami a naučenými vzorci myšlení a chování. Vyjadřovat svou mužskou energii upřímně a svobodně. Žít uvolněně, radostně a lehce. S hlubokým smyslem a přesahem.
Pak není důvod se srovnávat.