Co ženy milují na mužích #6 - Sebevědomí

Skutečné sebevědomí je v mužském světě vysoce nedostatkové zboží. Většina mužů, kteří po něm touží, nemíří přesně. Nemíří k jádru, ale následují iluzi a společenskou představu toho, jak by sebevědomí mělo vypadat ...

a jak by se měl sebevědomý chlap chovat, co by měl cítit, jak by měl myslet i vypadat.
Ze sebevědomí se stala jen další prázdná a povrchní společenská role, kterou se muži snaží naplnit - s vidinou toho, že pak se budou cítit dobře a budou úspěšní u žen, v práci nebo mezi přáteli.
Představa sebevědomí je především schopnost se prosadit, dynamická energie vpřed a dominance mezi ostatními, absence strachu, pochyb a nejistot. Totální pitomost a nesmysl. Podobně jako umělé a k smrti vyretušované fotky modelek v ženských magazínech.
Sebevědomí podle mě neznamená jen to, že se jako muž dokážu mezi ostatními prosadit a umím být dominantní a jít životem neohroženě vpřed. To jsou nepochybně kvality, které jsou užitečné a jsou součástí toho, čemu říkáme sebevědomí, ale nejsou to jeho základy a už vůbec to není to jediné a hlavní, co sebevědomí obsahuje.
Sebevědomí nemá jen jednu tvář, jednu formu, do které se musí muži napasovat a pak to bude dobrý. Tahle víra muži neslouží, neposiluje ho, ale svazuje jeho individualitu, jeho jedinečnost degraduje do uniformní škatulky - jaký bych měl být.
Ale to není sebevědomí, to je kopírování cizího tvaru a formy.
Pro mě osobně je základní kámen sebevědomí poznání toho, kdo jsem. Sebe - vědomí - vědomí sebe sama.
Pamatuju si, jak mě tahle otázka - kdo jsem - děsila. Neuměl jsem na ní totiž nalézt odpověď, u které bych okamžitě nevěděl, že není úplná, není pravdivá a upřímná. Tahle klíčová otázka mě pronásledovala a mučila a zároveň jsem se já mučil, když jsem od ní utíkal nebo se nad ní snažil zvítězit mentálně - vymyslet to, kdo jsem, nějak si to odvodit - muž, manažer, partner atd atd.
Všechno to byly ale spíš role, které jsem zastupoval nebo masky, které jsem nosil nebo různé nálepky, které mi dali ostatní. Ale kdo jsem ve skutečnosti?
Kdo jsem za všemi těmi myšlenkami o sobě, za vším sebehodnocením, za maskami, rolemi, za vlastním vytvořeným a získaným sebeobrazem, za vlastní image?
Po mnoha náročných letech jsem pochopil, že tuhle otázku nevymyslím a víc než kdy jindy jsem si byl jistý, že bez hlubokého poznání, kdo jsem, moje sebevědomí bude vždycky křehké, opatrné a nestabilní.
Závislé na hodnocení a uznání okolí, na společenském postavení, na egu, na image, na vnějších atributech mého života. A taky závislé na tom, jak mě vidí a cení partnerka, rodiče, nadřízení, přátelé.
Viděl jsem, jak moc mě to svazuje, oslabuje a bere svobodu, jak moc mě to pak hnalo do sebe - vylepšování a myšlenek - jaký bych měl být, aby mě ostatní hodnotili jako toho správně sebevědomého chlapa.
Věděl jsem, že tohle všechno musím odložit a jít k sobě blíž, jít hlouběji a moc u toho nemyslet. :-)
Kdo jsem se dá jedině vycítit a pocítit. Objevit v sobě to, co je uvnitř mě vždycky stabilní, přítomné, co se nikdy nemění, nikam nemizí, co o sobě nepochybuje, co (se) nepotřebuje hodnotit, cokoli dokazovat, čehokoli usilovně dosahovat, co je čisté, ryzí a radostné, celistvé, úplné, láskyplné a přirozeně silné.
Objevení a ponoření se do této své úrovně je zdrojem sebevědomí. Toho skutečného sebevědomí, které pramení zevnitř a není náchylné ani křehké, není neurotické ani nejisté.
Tenhle typ pravého sebevědomí je pomocí myšlení velice špatně uchopitelný, i proto je mezi muži docela absentující. Z myšlení skutečné sebevědomí nikdy nevyroste, maximálně maska nebo představa sebevědomí a naše ego se může cítit jako pán světa ... jenže pak stačí jedna jediná věta od partnerky a celé naše "sebevědomí" se na čas naruší nebo zhroutí.
Takové sebevědomí mi nikdy nestačilo a věřím, že stačí málokterému muži. Problém je, že my tuhle nestabilitu a křehkost považujeme za normální jako by nic jiného neexistovalo. Spokojíme se s málem a to málo pak poměřujeme s ostatními. Proto je tolik poražených a málo vítězů. (ve skutečnosti každý, kdo se poměřuje, v té chvíli prohrává)
Cesta sebevědomí není (nemusí být) cestou nekonečného sebe - zdokonalování a nabalování nových informací, technik a vědomostí. Spíš cesta sebe - poznání. Ať už toho, kdo jsem, ale také toho, co a kdo nejsem.
Odhazování všech iluzí, kterým o sobě věřím, mentálních programů a přesvědčení, které moje sebevědomí sabotují (pocity viny, špatnosti, nedostatečnosti, slabosti ...).
Hlubokého sebe - přijetí a laskavosti k sobě.
Sebevědomí není stav, je to proces, cesta, dobrodružství, které chce odvahu a ochotu se na sebe a do sebe podívat upřímně. Odvahu se v sobě potkat se vším, co mě omezuje a oslabuje - obavy, nejistoty, pochyby, bolestivé rodinné zkušenosti.
Odvahu v sobě ohněm poznání spálit všechno to, co už mi neslouží, všechny falešné iluze, hodnocení a názory.
To, co zbyde, je moje pravé JÁ. Můj zdroj. To, kdo jsem.
Tohle JÁ pak může začít zářit a projevit se. Vyjádřit se v mých myšlenkách, pocitech i činech.
Takovej chlap pak září a vyzařuje něco zajímavého a velkého. Může to být velmi klidné, plynoucí nebo divoké a akční.
V každém případě to bude opravdové a živé. Skutečné sebevědomí.
PS: Vlastní JÁ lze vycítit, uvědomit si ho, objevit ho a k tomu je výborná meditace nebo vnitřní ztišení a naslouchání. Sedejte pravidelně do ticha a ptejte se - kdo jsem - a neodpovídejte si, nic nevymýšlejte! Vnímejte v sobě "toho, kdo tuto otázku vnímá a slyší" a do toho místa směřujte svou pozornost. Mějte důvěru a nepřestávejte.