Osvobození mužské síly

Nějakou dobu jsem teď pracoval s jedním mužem a chtěl bych dnes část jeho příběhu s jeho svolením převyprávět. Celý život ho provázel pocit takové zvláštní úzkosti. Nebyla akutní nebo intenzivní, spíše nenápadná, ale zato ...

... konstantní. Pocit vnitřní roztřesenosti a sevření ho pronásledoval všude a to na něm bylo nejotravnější.

Nechtěl úzkost cítit, překážela mu v běžném životě. Bránila mu užívat si přítomný okamžik, radovat se, bránila mu prožívat vnitřní klid nebo vědomí vlastní síly a sebejistoty.

Znemožňovala mu být uvolněný a v pohodě – a třeba taky být dobrým parťákem ve vztahu se ženami nebo s kamarády.

Jeho žilami kolovalo napětí a nervozita.

Aby mohl vůbec fungovat, celou tuhle síť pocitů potlačoval a utíkal od ní. Snažil se pocit sevření nevnímat. Vlastně celou svou energii a pozornost podvědomě upínal k tomu cítit něco jiného – lepšího a hezčího.

Jenže to mu nějak nešlo, jeho mysl běžela celý čas na plné obrátky, zaměstnávala ho a udržovala v napětí. Kdykoli se začal zastavovat nebo neměl, čím se zabavit, tato podivná úzkost se začala vynořovat a to ho uvrhlo do dalšího zběsilého kolečka akce (často totálně neproduktivní) nebo hledání dalšího zajímavého videa na YouTube.

Asi vám nemusím říkat, jak vyčerpávající to bylo, také proto žil docela šedivě a bez šťávy. Samozřejmě i on zažíval momenty lásky, radosti a naplnění … ale byly to jen momenty, hodiny, dny, možná týdny a pak zase zpátky k tomu nepříjemnému pocitu stažení.

Pro hodně lidí žil normální život – spíše šedivá realita protknutá tu a tam něčím příjemným.

Ale s tím se nemohl a nechtěl smířit, něco uvnitř ho pudilo pátrat po něčem dalším – co bude dávat smysl.

Hledal Život, ne jen další formu „lepšího“ přežívání.

Začal na sobě intenzivně pracovat a po čase si uvědomil, že sevření a úzkost není jeho přirozený a normální stav, není to něco, co se mu jen tak děje.

Pochopil, že si to v sobě nevědomě tvořil. To mu přineslo úlevu – „už nejsem oběť“, ale také určitou tíhu zodpovědnosti – „teď je to na mě, už se dál nemohu vymlouvat a utíkat před nevyhnutelným“.

Ono nevyhnutelné znamenalo přestat se svírajícímu pocitu vyhýbat, přestat ho překrývat něčím jiným a hezčím. Naopak – začít s ním přicházet do vědomého kontaktu.

To byla velká věc. Dovolit si cítit to, před čím tak navykle utíkal. Měl z toho docela velkej strach. Mysl ho od jakékoli formy kontaktu s úzkostí odrazovala a neustále nabízela, co všechno jiného by mohl dělat.

Tento mentální odpor se pro něj stal odrazovým můstkem. Nebojoval s ním, využil ho a odrazil se od něj dál. Přijal ho. 

Opakoval si : „Existuje a je tady, aby mě odvedl od mého záměru, to znám, to se mnou dělá celý život a vím, jaké to je, vím, kam mě to vede a vím, jak blbě se pak cítím, když svou mysl v tomto následuji. Ale teď to udělám jinak.„

Už nedovolil svojí mysli, aby mu v kontaktu bránila. Sám sobě dovolil tíseň cítit naplno. Už se na řeku úzkosti nedíval jenom ze břehu, ale začal se do ní vědomě nořit. 

Žádný mentální černý scénář nenastal, neutopil se v ní, ani ho nerozmetala na kusy, ani nebyla nekonečná, ani se z ní nestalo něco, co by ho ovládlo a před čím by zůstal totálně bezmocný. Nic z toho se nestalo.

Když s pocitem sevření zůstal přítomný bez ambice ho vyřešit, změnit nebo potlačit, začal se uvolňovat. Tedy někde v sobě začal cítit jakýsi nový prostor a to bylo příjemné.

Pocit sevření nemizel, možná o něco povolil, ale vědomí nového prostoru bylo občerstvující. Jak se v nové vnitřní dimenzi zabydloval a prozkoumával ji v sobě, začal se mu ukazovat zdroj celoživotní úzkosti.

Poprvé v životě si uvědomil, že v sobě něco svírá a zužuj, že on sám něčemu v sobě nedává prostor, něco v sobě stahuje a proto se přesně tak i cítí. Věděl, že dokud s tím nepřestane, nikdy to neskončí, nikdy před tím neuteče, nikdy to nepřepíše něčím vhodnějším.

Když při jednom sezení pocit sevření následoval, uviděl svoje srdce, jak je obalené krunýřem, který ho svírá a nedovoluje mu přirozeně pulzovat, otevřít se a projevovat.

Zaplavila ho vlna paniky – „tohle ne, tohle si nechci dělat“ a další vlna bezmoci – „vůbec nevím, jak to rychle změnit.“ Tenkrát nešlo dělat nic jiného, než s celým prožitkem plně zůstat – jako nezaujatý a svědek a pozorovatel.

Bezmoc opadávala a atmosféra uvnitř se pročistila.

Napadlo ho – „co kdybych sevření povolil?“

Jako reakce jeho systému přišla intenzivní vlna strachu, která mu jasně sdělovala, že to není možné, že to přinese jen bolest a utrpení.

Z čeho? Z odmítnutí.

Objevil se velký smutek, který pomalu ze srdce vytékal a zaplavoval celé jeho tělo. Velmi pomalý a hutný proud jím procházel a když mu volný průchod umožnil, pociťoval velkou úlevu a důvěru v přirozený řád.

V návaznosti na to se cítil mnohem svobodnější a volnější než kdykoli předtím. A mimo jiné také zaregistroval hlubokou potřebu po odpočinku a obnovení ztracených sil.

Najednou to všechno dávalo smysl.

Jako jeho srdce se mu v oněch vizích vyjevovalo autentické Já, jeho přirozená část – to, kým ve skutečnosti byl a je. Tedy zdroj jeho mužské energie a síly, zdroj radosti, lásky i hlubokého smyslu a pocitu naplnění.

Zdroj všeho toho, co nelze získat odnikud zvenku. A to myslím úplně vážně a bez špetky přehánění.

Proč by někdo příčetný potlačoval svou přirozenost, sílu, svoje Já?

I to mu bylo po čase jasné. Kdysi dávno, když byl ještě plně spontánní bytost, jeho živost, divokost a autenticita nebyla úplně přijatá, nebyl na ní prostor, nebyla s nadšením vítaná a podporovaná … na velmi bazální úrovni byla odmítnutá.

Mužova mysl si situaci začala interpretovat tak, že je to právě jeho autentické Já se svými projevy, které je překážkou v tom být milovaný a přijatý.

V jeho (pod)vědomí se utvořila celá řadu sebe-omezujících a cenzurujících strategií – hlavně aby ono živoucí srdce nemělo moc prostoru se projevit a tím nezpůsobilo další bolavé odmítnutí.

Do jeho systému se začala zapisovat informace – nesmím být sám sebou, což pro něj ale bohužel znamenalo – nemohu projevovat svou sílu, živost, radost, divokost, nesmím si dovolit být autentický a energický.

(Jen si představte ty vztahové kalamity, které mu to působilo, protože jeho partnerky ho chtěly autentického, silného a energického.)

Jenže jeho srdce nešlo jen tak snadno umlčet nebo potlačit. Nešlo tak snadno sám sebe obalit maskou hodného kluka a žít pěkný život, jako by se nechumelilo.

Jeho Já chtělo žít, chtělo se vyjadřovat svobodně, chtělo prožívat svou sílu a divokost, chtělo tvořit radostně a smysluplně a chtělo i podobnou parťačku do vztahu.

Pořád se hlásilo o slovo a životní prostor – a to zákonitě naráželo na vytvořené potlačující mentální programy a nastavení. Tento podvědomý konflikt pak muž zažíval jako napětí, sevření nebo úzkost.

Bylo úlevné si tohle všechno uvědomit a prožít. Umožnilo mu to pocitem sevření a úzkostí pronikat hlouběji sám k sobě, do svého srdce, do svého středu. To bylo místo, kde se potřeboval zabydlet, to bylo místo, kterému potřeboval dát plnou pozornost a možnost vyjádření.

Na začátku to šlo velmi opatrně. Chtěl to sice udělat rychle a hned, ale to nešlo, potřeboval postupovat citlivě a trpělivě, aby vůbec k jakémukoli hlubšímu otevření mohlo dojít. Vnitřní tlak a spěch postup jen brzdí.

Tak velká proměna chtěla svůj čas. Nestal se přes noc nikým jiným (což byla vlastně jeho dlouholetá toxická touha), ale postupně ve něm jeho autentické Já rostlo a sílilo.

Byl a pořád to je nádherný naplňující proces plný dobrodružství. Na jeho úplném začátku stálo rozhodnutí – „už nebudu utíkat před tím, co mě tíží, postavím se tomu čelem … i když nemám ani páru, jaké to bude a co bude následovat.“

Už nechtěl a nemohl dál přežívat v iluzorním pocitu bezpečí a potřebě mít všechno nejprve perfektně zanalyzované. To by nikdy první krok neudělal.

Vnímám, že přesně tohle, my muži, potřebujeme a musíme udělat. A hlavně můžeme udělat. Máme na to kapacitu, kompetence i sílu.

Jen v nás není spontánní a živá, spíš uvězněná a spící. Čeká, až si ji všimneme a dáme jí prostor. Až ji v sobě probudíme.