Proč už nejsem zachránce žen

Byl jsem vynikající lovec žen. Hlavně těch raněných. Měl jsem na ně čuch. Mezi 50 bych si s neochvějnou jistotou vždycky vybral tu nejvíce „rozbitou“ a jen s ní bych zatoužil tvořit láskyplný a harmonický vztah.

Což o to, ženy to byly krásné, inteligentní a přitažlivé, jenže si v sobě nosily ještě něco dalšího – nějaké velké životní trápení a bolest.

Aniž bych si to tenkrát uvědomoval, byla to právě jejich bolest, která mě podvědomě lákala.

Zamiloval jsem se do nich a velmi rychle si začal všímat jejich životních problémů a také toho, jak je tyto problémy negativně ovlivňují a blokují. Jejich problémy jsem začal vnímat jako jedinou překážku k naprosto perfektnímu vztahu.

Věřil jsem tomu, že když se mi povede životní potíže mojí milované vyřešit a zbavit jí její bolesti, pak bude definitivně spokojená a šťastná a já s ní budu moct mít konečně ten vysněný krásný vztah.

Taková byla moje představa … realita vypadala dost jinak.

Potkali jsme se, líbila se mi, zamiloval jsem se … a začal se měnit, přizpůsobovat, ladit se na její nároky, snažil jsem se co nejlépe přečíst její potřeby a očekávání a ještě než je vysloví, je perfektně naplnit.

Snažil jsem se jí splnit všechna přání a tím jí udělat šťastnou a spokojenou. Řešil jsem s ní/za ní její problémy, přebíral jsem za ně zodpovědnost a nemohl na ně přestat myslet.

Dělal jsem to, co potřebovala nebo to, co jsem si myslel, že potřebuje. Bral jsem na sebe role, které jsem si myslel, že ona chce a ocení. Investoval jsem do ní moře svojí mentální a emocionální energie a kapacity s cílem jí zachránit a tak mít vztah, který mi vždycky chyběl.

Mohl jsem se snažit sebevíc, ale k mému rozhořčení to vůbec nefungovalo.

Dříve či později přestala mou snahu oceňovat. Spíše se zdálo, že jí obtěžuje. Její nespokojenost s vlastním životem, ale i se mnou! pořád rostla. Její problémy se nezmenšovaly a její emocionální bolest také ne.

Náš vztah se stal místem blbé nálady, sarkasmů a takové hutné nepříjemné atmosféry.

Po čase jsem se už ani netěšil domů, neměl jsem chuť, sílu ani energii. Začal jsem se na ní zlobit, že se neumí radovat, že není šťastná, když já se o to tak snažím, že je se mnou věčně nespokojená, že si nenechá pomoct, že je vůbec taková jaká je …

Měl jsem vztek na ní a ona měla vztek na mě. Bylo to hrozný. 

Nesnesitelný.

Ani jeden to ale neuměl ukončit … do doby, než jsem se buď úplně zhroutil a odešel, nebo dokud neodešla s notnou dávkou pohrdání ona – že s takovým slabochem už nemůže být ani minutu.

Po rozchodu jsem se akorát tak obviňoval, že jsem se asi snažil málo a hledal jsem chyby hlavně u sebe. Sliboval si, že příští vztah to udělám lépe a určitě to vyjde.

S každým dalším krachem ve mně ale sílila myšlenka, že možná pro vztahy nejsem stavěný a že bude lepší být sám.

Bylo to období plné bolesti, vyčerpání a frustrace. Docela dlouho jsem si s tím nevěděl vůbec rady …

A přitom to je tak jasné, když se na to podíváme znovu a z jiné perspektivy…

Když jsem byl sám, bylo mi docela dobře a žil jsem si svůj život. Pak jsem ale potkal jí a všechno se změnilo. Konečně se tu objevil někdo, kdo by mě mohl milovat a kdo by mi mohl poskytnout harmonický vztah.

Mělo to ale háček. Moje milovaná žena měla sama se sebou spoustu problémů, které jí bránily v tom, aby mi mohla být dobrou partnerkou, aby mě mohla přijmout se vším všudy … aby mě mohla skutečně milovat.

A tak jsem jí začal zachraňovat, pomáhat, řešit její problémy. Věřil jsem, že jen to je cesta k přijetí, lásce a funkčnímu vztahu.

Jen jsem u toho zapomněl sám na sebe – na svoje pocity, svoje přání, svoje potřeby. Sám sebe jsem totálně opustil, můj (vnitřní) zrak dokázal vidět jen ji.

Vlastně jsem se ve vztahu docela pěkně rozpustil. Moje hranice mizely, moje jasnost a pevnost také, moje autentické Já se někam vytratilo a s ním i moje mužská energie a síla. Stal se ze mě rosolovitý hodný chlapec.

Měl jsem strach jí v něčem odmítnout, říct ne nebo udělat něco, co by se jí nemuselo zamlouvat. Hlavně aby si o mě nemyslela nic špatného. To bylo moje vězení.

Co se zprvu partnerce líbilo a čím byla okouzlena, to se jí dříve či později znechutilo a začala mě odmítat. Byla útočná, nespokojená, ironická a hodně nepříjemná.

Na povrchu si k tomu vždycky našla nějaký zástupný důvod, v hloubce jí ale nejvíce štvalo to, že jsem zmizel. Nechtěla vedle sebe pana Rosola Přizpůsobivého, ale muže, který ví, kdo je a který ví, kam směřuje a který je autentický a ve své síle.

A hlavně muže, který se (jí) nebojí.

Trvalo mi několik let, než jsem vůbec začal mít ochotu připustit si, že něco dělám blbě, že já v sobě potřebuji něco změnit, pokud chci mít se ženami kvalitativně jiné vztahy.

Nebylo příjemné si uvědomit a přiznat si, že do velké míry jen kopíruji starý vztahový program, který jsem do sebe otiskl jako dítě. Pro moje ego nebylo vůbec snadné konfrontovat se s realitou, že se i ve 30 chovám ve vztahu jako malý kluk.

Kde to začalo?

Coby dítě jsem svou mámu vnímal jako dost nešťastnou, intenzivně jsem cítil její bolest. A taky jsem vnímal, že přes její strachy a bolest ke mně nemůže proudit láska a přijetí v takové míře, kterou jsem chtěl. Její bolest byla moje bolest.

Někde tam vzniknul program záchranáře:

“Aby byl vztah se ženou funkční a abych od ní dostal lásku, musím jí nejprve zachránit a zbavit bolesti.”

Jako kluk jsem to udělal tak, že jsem popřel sám sebe – svou živost, divokost a nespoutanost, svou rodící se mužskou sílu.

Proč?

Protože moje svoboda a síla se vůbec neslučovala (naopak byla na obtíž!) s rolí pomocníka, kterou jsem na sebe vzal – tedy hodného kluka, který nebude dělat problémy, bude poslušný a bude pro maminku ten nejhodnější syn na světě.

Na podvědomé úrovni jsem se její bolestí a životní nespokojeností začal usilovně zabývat, začal jsem se na ní soustředit, část mé pozornosti neustále směřovala k mojí mámě a jejímu trápení.

Kvůli tomu všemu jsem se už jako dítě naučil sám sebe opouštět a přehlížet. Potlačovat svoje autentické a živé Já ve prospěch „vznešeného“ cíle zasloužit si lásku.

Musel jsem se taky naučit dobře se odpojit od svojí mužské síly, která se chtěla projevovat svobodně a která by mi bránila v tom být dostatečně poslušný a hodný.

Někde tady jsem se naučil, že nemohu a nesmím žít pro sebe, ale musím žít pro tu nejbližší. Jen tak přijde láska, přijetí, uznání a uvolněná domácí atmosféra.

Přesně to jsem poté dělal i v dospělosti. Vybral jsem si podobný typ partnerky jako byla moje máma – minimálně stejně bolavou ženu, začal jsem ve vztahu potlačovat sám sebe a svou sílu a svou energii upřel na ní, čekal harmonickou idylku … a tragédie byla na světě.

Záchranář raněných žen byla moje dlouholetá životní role, kterou jsem uměl fakt dobře.

Byla mi tak vlastní, že mi trvalo nějakou dobu, než jsem si ji začal více a více uvědomovat, než jsem začal chápat, že role záchranáře nejsem já, ale něco, co jsem se perfektně naučil.

Pod vší tou touhou pomoct a zachránit jsem začal objevovat vlastní zranění a emocionální bolest z nenaplněné dětské potřeby být plně přijatý a milovaný.

Tento dávný deficit lásky s sebou přinášel hodně bolesti, která byla tak velká, že jsem se ji jako dítě rozhodl už nikdy necítit a pohřbít jí hluboko v sobě.

Začal jsem se svému zranění vyhýbat a hledal někoho, kdo by mi od něj pomohl, kdo by mě zachránil. Tady se kruh uzavírá – sám jsem toužil po záchraně. Jen jsem očekával, že mě může zachránit jen někdo cizí.

Proto jsem hledal ženy, se kterými šlo hrát hru – já zachráním tebe a ty pak mě.

Když jsem si tohle celé začal uvědomovat, mohl jsem úplně poprvé začít zachraňovat sám sebe … a to byla první pomoc, která skutečně fungovala, měla smysl i výsledky.

Nebudu vám lhát, nebyl to úplně krátký a jednoduchý proces.

Musel jsem vědomě přijít do kontaktu s dávnými traumaty, nepříjemnými a bolavými zkušenostmi, musel jsem konfrontovat svoje strachy, slabosti a staré mentální programy, které mě vůči ženám omezovaly a dělaly ze mě pana Rosola Přizpůsobivého.

Ne vždycky se mi do toho chtělo, ale taky jsem sakra dobře věděl, že pokud se na tuhle vnitřní cestu nevydám, budou moje vztahy už napořád jedna katastrofa za druhou. 

Tohle rozhodnutí, ochota a odvaha se na cestu k sobě vydat, se mi tisíckrát vyplatilo. Dávná zranění, emocionální bolest, destruktivní vztahové programy, sebe-potlačování … to vše ze mě odcházelo, od toho všeho jsem se postupně osvobozoval.

Vytvářel jsem si tak v sobě nový prostor, ve kterém se začala objevovat nová energie a mužská síla. Byl to prostor vnitřní důstojnosti a velikosti. Ale také prostor lásky. Láska už pro mě nebyla pouhá fata morgana, za kterou je potřeba se hnát a kvůli ní kompromitovat sám sebe.

Láska se docela spontánně začala objevovat sama uvnitř mě. Tím do mého života vstoupila úplně nová úroveň svobody a lehkosti.

Jako součást mojí cesty ke mně přišlo to, co jsem dříve tak šíleně hledal – žena, syn, vlastní rodina. Dneska je oba vnímám jako odměnu a požehnání. A taky jako důkaz, že moje záchrana byla úspěšná.