jste někdy dokonce fakt dost vyděšení. S tím jsou OK.
Co jim ale fakt hrozně moc vadí (i když to neříkají a snaží se to v sobě “dusit”) je, když před nimi svoje strachy a obavy (a další emoce a vnitřní stavy) skrýváte.
Když je před nimi schováváte a hrajete si na to, že je nemáte. Že neexistujou.
Nejsou s tím OK a bolí je to dívat se na vás, jak moc se bojíte být sami sebou, jak moc se bojíte být pravdiví a autentičtí. Bolí je se na vás dívat a sledovat, jak se odmítáte a dobrovolně připravujete o svou sílu tím, že se potlačujete.
A teď si představte, jak moc si tím ubližujete vy sami. Jak velkou bolest si působíte, když sami sebe odmítáte přijmout. Hluboce a opravdově.
Já úplně chápu, že věříte tomu, že takhle by to měl správnej chlap mít. Nebát se. Nemít strach. Nepochybovat. Mít vždycky jasno a blablabla ...
Měl jsem to stejně. Chtěl jsem bejt úplnej superman. A ani dneska pro mě není vždycky úplně snadný jít před svou ženou s kůží na trh. Ukázat zranitelnost, hluboké city nebo slzy. Někdy to je pěkná výzva i fuška.
Věříte těmhle kravinám, který vás akorát ničí. Věříte, že tohle je jediná správná cesta k úspěchu u žen. Věříte tý šílený blbosti, že když vaše žena jen zahlídne to, že máte strach, přestane si vás vážit.
Přestane vás obdivovat, akceptovat, respektovat, milovat, uznávat, chtít ... a budete jí pro smích. No prostě všechno špatně.
A teď se zastavte. Ještě jednou. Vaše žena je s vašimi strachy OK. S čím není OK? Když je před ní schováváte.
Prosím uvědomte si ale, že to zas až tak moc není o Vaší ženě, nýbrž hlavně o vás. O vašem niterném postoji k sobě – tedy i ke strachu a obavám.
Přiznejte si, jak moc hluboce a intenzivně svoje strachy a obavy odmítáte a potlačujete. Jak moc se je snažíte schovat sami před sebou. Jak moc se je snažíte nevidět a nevnímat. Jak moc a hluboce odmítáte sami sebe a toužíte být “lepší”.
Jak moc se bojíte si je naplno přiznat, protože jste vyděšení z toho, že byste tím přiznali, že nesplňujete očekávání a ideál “pravého” muže.
Že nejste OK.
Že byste si pak přestali vážit sami sebe a počali se vnímat jako slaboši, ti horší a porouchaní.
Tohle vás ničí. Tohle nás ničí.
Tahle šílená představa o “pravém” a “silném” muži, který by něco jako strach rozhodně mít neměl. A pokud ano, je to chyba, kterou je nutné odstranit. Vytvořili jsme si jakýsi prototyp ideálního muže, ke kterému se upínáme, kterým se chceme stát a se kterým se neustále porovnáváme.
Nutno dodat, že tenhle negativní, kritický a odmítavý postoj na nás jen tak z čista jasna nepadl z nebes. Tenhle postoj je “pouze” důsledek našich těžkých zkušeností (z dětství, dospívání).
Kdysi dávno nám někdo nám převelice blízký dával pod-vědomě najevo, že přesně takoví jací jsme – nejsme OK. Že se mu tak úplně nelíbí, kdo jsme a kým jsme. Dokonce nás vedl a motivoval cukrem nebo bičem k tomu, jací bychom měli být ... a jací musíme být, pokud s ním chceme být za dobře.
Zcela jasně jsme tak cítili, že něco v nás -je špatně. Tedy i my jsme v jádru špatní. Že nejsme OK. V našem případě, že mít strach je špatné. Zbabělé. Nechlapské. Zženštilé.
Co jiného nám zbývalo, než s tím souhlasit. Začali jsme od té doby sami sebe vnímat jako rozbité a nedostatečné. Převzali jsme cizí názor a najednou se z něj stala naše svatá pravda.
Možná byste se divili, kolik lidí se se mnou pře o to, že jsou opravdu ti špatní. Tak moc tomu věří, že se mne o tom při konzultacích snaží přesvědčit. :-)
Jenže to nebyl konec. Když jsme uvěřili tomu, že naše nitro – naše přirozené já – se kterým jsme se narodili, nestačí a není v pořádku, obalili jsme jej jakousi společenskou maskou, kterou se snažíme konečně získat to, co nám celý život chybí – lásku, pozornost, blízkost atd atd atd ... ale především hluboké přijetí toho, kdo jsme.
Problém je, že se tohle přijetí snažíme získat od našeho okolí a ne od sebe. A tahle touha po akceptaci od okolí nás podvědomě nutí se tomu okolí zavděčit, zalíbit, ukázat mu, jak moc dobří, správní a čistí jsme. Jak dokonalí a ideální jsme. Jací super muži jsme.
Není divu, že se tak často cítíme zklamaní (sami sebou) a nedostateční. Plní pocitu selhání a viny. Je na čase zbourat falešnou modlu pana dokonalého.
Pokud téhle představě věříme, sami sebe tím oslabujeme, protože se blokujeme a omezujeme. Nejsme autentičtí. Nejsme ve své síle. Nejsme odvážní, ale krčíme se v rohu.
Chce to odvahu vynést svoje strachy na světlo. Chce to odvahu se popasovat s vnitřním našeptávačem, který nám neúprosně říká – až si své strachy přiznáš a ukážeš jí je, tak si u ní skončil, chlapečku.
Chce to odvahu být odvážný.
Chce to odvahu být před ní sám sebou ... i kdyby to mělo znamenat se jí dlouze podívat do očí a říct jí – teď se, lásko moje, bojím, mám strach ...
A tady nás pak čeká další výzva – nepřenášet na svou drahou ženu zodpovědnost za náš vlastní strach. Tedy nechtít po ní (vědomě i podvědomě), aby ho vyřešila. Neklást na ní tenhle nesplnitelný nárok.
Jen se otevřít.
Ukázat jí – i tohle jsem já, i tohle cítím a je to v pořádku. Chci, abys to viděla. Nic víc. Já se o to (o sebe) postarám. Zvládnu to.
Tohle je klíč k tomu slavnému a všude omílanému sebepřijetí. Znamená to, přijmout na sobě a v sobě “všechno”. Především to, co se mi na sobě nelíbí a co rozhodně nechci. Jen tak můžeme být skutečně sebe-vědomí.
Říct sám sobě JSEM OK, I KDYŽ MÁM STRACH. I TAK JSEM OK. POŘÁD.
Čeká nás ještě hodně práce, než to dokážeme. Než dokážeme být a žít opravdověji, do větší hloubky a pravdivěji. Kdo se na tuhle odvážnou cestu k sobě vydá, ten vyhrál ...