O strachu mužů z žen a jak z něj ven

Můj nejdelší a největší článek a rovnou o jednom velkém tabu. O jednom velkém strachu, které ničí nejen muže, ženy a jejich děti, ale i celou společnost. A taky co s tím můžeme a musíme udělat. Přeji inspirativní čtení. 

Dnešní článek píšu primárně pro chlapy. Věřím ale, že i ženám může lépe pomoci pochopit mužskou duši. Je o obrovském tabu, které mezi námi panuje. Je o strachu tak velkém a pro většinu mužů tak potupném, že je vytěsněné až na samý okraj naší kolektivní duše. O strachu, který ničí naše vztahy se ženami, ničíme jím své syny i dcery, ale především tím tiše ničíme sami sebe. 

Strach z žen

Nalijme si čistého vína. Ať se snažíme, jak se snažíme, i my máme v životě strach. Dokonce si jich každý nosíme plnej batoh. A není to nějaká chyba nebo něco, za co se musíme stydět. Tak to prostě je. Strach je nedílnou součástí našich životů. Nemůžeme ho přeboxovat jako soupeře v ringu. Nelze nad ním vyhrát KO. Nelze ho kompletně vymazat.

Pokud se o to bláhově pokoušíme, strach nás dřív nebo později roztrhá na cucky. Nejde před ním ani utéct, i kdybychom měli svaly a rychlost pana Bolta. A už vůbec na něj nejde zapomenout nebo ho vytěsnit a nevnímat. Ačkoli to je naše mužská mistrovská disciplína.

A právě strach z žen je pravděpodobně vítěz v závodu o “Strach, kterej fakt nechceš mít a už vůbec ho nechceš řešit.” A přitom všichni víme, že to, co vytěsňujeme a před čím utíkáme, nás stejně dožene s o to větší razancí a silou. Je to jako v ringu, čím déle před soupeřem strachy utíkáme, tím větší a bolestivější KO nás čeká. 

Co vytěsňujeme, nás nejen dožene, ale také nás to ovládá. Muž, který potlačuje a nepřiznává svůj strach z žen, se stává tímto strachem čím dál víc ovládán, kontrolován a ovlivňován. Bohužel si to často ani neuvědomuje.

Jaké strachy jsou a jak se projevují?

Strach z žen se dá rozdělit do několika oblastí:

1) Strach z konfliktu

2) Strach z opuštění

3) Strach ze ztráty lásky

4) Strach, že uvidí, kdo opravdu jsem 

5) Strach, že bude silnější než já

6) Strach, že ji ublížím

Pojďme se na to podívat zblízka. A hned pěkně zostra. 

1) Strach z konfliktu je strašák mnoha z nás. Hlavně aby byl klid. Hlavně jí nerozhněvat. Hlavně ať se nezlobí. Hlavně ať není nespokojená. Hlavně ať jsem s ní zadobře. Hlavně ať nemusím čelit jejím emocím, jejímu vzteku a její schopnosti vytvořit tak hustou a dusnou atmosféru, že se mi ježí všechny chlupy na těle ještě teď, když si na to vzpomenu.

Tenhle strach nás ve vztahu žene do velmi nevýhodné pozice, protože schováváme svoji sílu, svoje pocity a svoje autentické projevy. Raději ve jménu zabránění konfliktu, napjaté atmosféře nebo hádce potlačíme vlastní emoce, které se derou na povrch. Raději mlčíme, i když bychom chtěli řvát nebo jasně a nahlas artikulovat vlastní stanoviska. Raději vyměníme vlastní svobodu a sílu za “klid”. Tak trochu jako se nechat zavřít do vězení. 

2) Strach z opuštění. To nejdůležitější je, aby se mnou byla. Hlavně nebýt sám. Hlavně nebýt (zase) opuštěný. Hlavně aby to neskončilo, dyť je to tak super! Hlavně aby neodešla. Hlavně aby to se mnou vydržela … a proto se snažíme poslušně vydržet vše, co se nám nelíbí nebo nechutná.

Držíme a ustupujeme. Podřizujeme se. Nejsme sami sebou, protože - co kdyby se jí to nelíbilo a šla by za lepším. Úkol zní jasně - udržet ji u sebe za každou cenu. Neztratit ji. Jenže u toho ztrácíme toho nejcennějšího člověka - sami sebe. Stáváme se směšnými šašky toužící po přízni naší královny. Ale královna chce krále, ne kašpara …

3) Strach ze ztráty lásky. Tady jde do tuhého. Hlavně, aby mě měla ráda. Hlavně aby si mě vážila. Hlavně aby mě vnímala jako toho milovaného super chlapa. Jako toho opravdového muže, kterým bych měl teď hned být. Hlavně abych nepřišel o její přízeň. Hlavně ať mě miluje a je na mě hodná. Protože, co bych bez její lásky dělal?

Musel bych se zabývat, proč já sám sebe tak vášnivě nemiluji a to se chce málokomu. Hlavně aby mě milovala a aby se se mnou milovala … protože přijít o lásku znamená přijít o sex. A takhle nějak prý vypadá peklo - být se ženou, která se s námi nechce milovat stejně vášnivě jako na střední.

4) Strach, že uvidí, kdo opravdu jsem. Hlavně aby mě neprokoukla. Hlavně aby nezjistila, koho to vlastně skrývám za tou maskou statečného a sebevědomého chlapa. Hlavně ať nezjistí, že jsem taky citlivej, že mě spousta věcí uvnitř bolí, že jsem taky zraněnej, že někde hluboko uvnitř mě se krčí vystrašenej malej kluk kolem, kterýho celej život stavím zdi tak vysoký, aby mu už nikdy nikdo nemohl ublížit.

Hlavně aby neviděla, kdo opravdu uvnitř jsem. Aby nepoznala mou pravou tvář … protože já si o sobě nic moc hezkýho nemyslím a ještě, aby tu strašnou “pravdu” odhalila i má milovaná. Ne ne ne. To se musí schovat za vhodnou masku. Sranda je, že ona tohle všechno stejně tuší nebo ví a přesto (právě proto) s námi je. 

5) Strach, že bude silnější než já. Hlavně aby mě nepřeválcovala. Hlavně aby nebyla schopnější, silnější a mocnější než já. Hlavně aby mi svojí silou neublížila. Hlavně aby mi nezačala vládnout. Hlavně aby nebyla nebezpečná. Hlavně aby mi nepřerostla přes hlavu. Hlavně aby mě neomezovala. Ten strach, aby nebyla větší je tak děsivý, že si pak hledáme slabší ženy, nad kterými můžeme mít moc. Ty, které se podřídí.

Ty bezpečné … ty se kterými marníme čas. Strach z velké ženy ukazuje ale primárně na nás. Na to, že sami sebe vnímáme jako malé kluky. Ne jako velké muže. A bohužel tenhle strach se asi nejvíc přenáší i na naše dcery. Z obavy z jejich potenciální síly v nich jejich vitalitu a energii (pod)vědomě potlačujeme, aby z nich nevyrostly silné a sebevědomé ženy.

6) Strach, že ji ublížím. Hlavně ji nezranit. Hlavně se jí nějak nedotknout. Raději nebýt přímý a upřímný. Hlavně ji neodmítnout a neříct NE. Hlavně nebýt plně autentický a pravdivý. Co kdyby se jí to dotklo? Přece nemohu být tak “zlý”, abych jí citově ranil. Raději to diplomaticky zaobalit. A nebo ne. Ještě lépe. Raději mlčet nebo neříkat úplnou pravdu. Raději hledat milosrdné kličky. Hlavně neprojevit jasně a pevně, co cítím, co si myslím a co chci nebo nechci.

Přebíráme zodpovědnost za emoce své ženy. Přebíráme zodpovědnost za její náladu i pohodu. Jako my bychom byli tvůrci jejího dobrého nebo špatného stavu. Tenhle pocit budoucí viny, který nad námi neustále visí, nás potom nekompromisně odsuzuje do role syna, který hlavně nesmí ublížit mamince tím, že by se nedejbože projevil. Chráníme svou ženu sami před sebou jako bychom byli nějací démoni.

Máma

Jak by řekl klasik - za vším hledej ženu. I tady za tím stojí žena. A ne žena ledajaká, ale první žena našich životů - naše Máma. Všechny výše popsané strachy jsme nakoupili v samoobsluze, kde máma dělala vedoucí. Jak s ní výše popsané strachy souvisí?

1) Konflikt. My byli malí, ona byla velká. Karty byly rozdány jasně. Bylo pro nás životně důležité, aby s náma byla maminka spokojená a panovala mezi námi harmonie, klid a pohoda. Tudíž jakýkoli konflikt by tuhle idylu velmi efektivně rozbil - a tím bychom přece rozbili i náš vztah. To jsme nemohli dopustit, proto jsme se začali konfliktům vyhýbat. Začali jsme z nich mít strach. Začali jsme věřit, že konflikt = zničení vztahu.

2) Opuštění. Máma pro nás byla dlouhé roky životně důležitá. Bez ní bychom na začátku ani nepřežili. Její přítomnost byla jako přítomnost bohyně. Mohli jsme se v jejím teple hřát a koupat se v její vůni. Kdyby nás opustila, roztrhalo by to naše malé tělo na kusy. Kdo jiný by se o nás postaral? Náš úkol byl jasný - dělat vše proto, abychom se jí zavděčili a abychom ji neztratili. Strach z opuštění byl na světě.

3) Láska. Nemůže být nic horšího než přijít o její lásku. Konec. Úplný a definitivní. Už pouhá představa, že by se tak mohlo stát nás plnila hrůzou a proto jsme se snažili dělat to, co jsme jí na očích viděli. Když jsme se cítili milováni, byli jsme na vrcholu blaha. Pokud to začalo skřípat, zabrali jsme na 110%, aby s námi byla zase spokojená a proud lásky se obnovil. Láska už nebyla automatická, ale stal se z ní tak trochu obchodní artikl … a my měli strach, že o ní přijdeme.

4) Uvidí, kdo jsem. Odsouzení a odmítnutí. Ztráta respektu. Pocity ponížení. To fakt ne. Chtěli jsme a bytostně jsme toužili po uznání. Po ocenění a uznání od té nejdůležitější ženy na světě - od maminky. A úplně nejvíc jsme toužili po přijetí. Přijetí toho, jací jsme teď a tady. Kompletní a úplné. Chtěli jsme být akceptováni cele. Aby nás měla máma ráda se vším všudy. Jenže ono to někdy skřípalo a my chytali signály, že teď a tady nevyhovujeme. 

Nebyli jsme ti správní a dobří … naopak nám bylo jasně dáváno najevo, že uvnitř nás je něco v nepořádku. Začali jsme tomu věřit …  fakt asi budu nějakej špatnej. A tak jsme začali potlačovat svoje přirozené projevy. Začali jsme skrývat svoje pravé já, aby nebylo viděno, odmítnuto a zneváženo. A s tím jak jsme schovali svoji pravou tvář, ztratili jsme sami sebe.

5) Bude silnější. Máma byla dlouho silnější než my. Byl to pro nás první kontakt s ženskou energií. S někým, kdo je větší, silnější a mocnější než my. Dalo by se říct, že nám "vládla". A to jaká její vláda byla, nás formovalo klidně až nadosmrti. Pokud byla vědomá, moudrá a vlídná, nabývali jsme zkušenost, že silná/silnější žena v naší blízkosti je příjemná věc a ne ohrožení. Hlavně jsme v takovém přátelském prostředí mohli rozvíjet i vlastní sílu. Mohli jsme začít být zdravě sebevědomí. 

Pokud ovšem vůči nám máma svou převahu využívala/zneužívala, zapsal se do našeho mozku obraz silné ženy jako zdroj ohrožení, kterému je nutné předcházet nebo se mu bránit. Zažívali jsme opakovaně to, že my jsme ti slabší. Zažívali jsme bezmoc, která nás pronásleduje každým vztahem.

6) Ublížím jí. Maminka se kvůli mě zlobila. Byla smutná. Nazlobená. Křičela. Plakala. Smála se i radovala. Vypadá to, že jsme měli dokonce tak velkou moc, že ji mohli přivést do stavu čirého zoufalství nebo extáze. A dávala nám to jasně najevo - kvůli tobě jsem smutná nebo veselá, kvůli tobě se zlobím nebo raduju. Kvůli tobě …. kvůli tobě. Však mě ten kluk jednou přivede do blázince nebo do hrobu! 

Rychle jsme zjistili, že máma je na nás nějak záhadně citově závislá. Když souhlasíme a jsme hodní, je spokojená. A naopak. Měli jsme vlastně moc nad tím, jak se cítila. Jako bychom my byli strůjci jejích emocí. Samozřejmě jsme chtěli, aby se máma cítila co nejlépe, takže jsme si vyhrnuli rukávy a dali se do práce. Naším životním úkolem se stalo převzít za mámu odpovědnost a citově ji uspokojit.

Jak moc nás strach ovlivňuje? 

Nedovoluje nám být tou nejlepší verzí sebe sama jakou být můžeme. Nejsme sami sebou. Nejsme v plné síle. Nedovolujeme sami sobě žít naplno. Kdybych měl použít metaforu, řekl bych, že v autě, které symbolizuje náš život buď sedíme na místě spolujezdce a řízení přenecháváme na své ženě (mámě) a v lepším případě sedíme na pozici řidiče, ale máme strach šlápnout na plyn nebo otočit volantem. Pořád tak trochu pokukujeme po spolujezdkyni, zda jedeme dobrým směrem.

Nic z toho nám dobrý život nezaručí. Strach nám ohýbá hřbet a deformuje páteř. Nekonáme, když bychom konat měli. Ustupujeme, když bychom měli stát … a stojíme, když bychom měli jít vpřed. Podřizujeme se a odevzdáváme svou osobní moc i zodpovědnost svým ženám. Jsme pak nerozhodní a nepevní. Neprojevujeme svoje emoce a názory autenticky a s razancí. Nemáme pocit vlastní síly a pevné půdy pod nohama, nejsme sebevědomí. Uvnitř se z nás stává rosol, který často obalí i celé tělo. 

Temný scénář

Nebo je tu ještě jeden scénář. Trochu temnější a pro část mužů o to lákavější. Svůj strach skrýváme za přehnanou agresivitu, za pseudo-dominanci, za povyšování a pohrdání. Čím větší strach, tím větší "drsňák". Snažíme se ženy skrytě i otevřeně zastrašovat a vládnout nad nimi tvrdou rukou. Chováme se nadřazeně a jako kreténi. Dáváme jim s řádným opovržením jasně najevo, že jejich místo je v kuchyni a máme na to v záloze vždycky pěknou řádku vtipů a sarkasmů. Poníženi vlastní mámou se pak mstíme na ženách, které s tím nemají nic společného.

Ale hlavně nežijeme ze sebe a pro sebe. Neplníme svoje životní poslání nebo osobní vizi. Nevíme, kam jdeme a proč tam jdeme. Přešlapujeme bezradně na místě. Čekáme na souhlas a validaci. Ohlížíme se. Nedíváme se vztyčenou hlavou dopředu. Nejsme tam, kde bychom měli a máme být. Nejsme ve světě mužů. Zůstali jsme trčet ve světě chlapců. Možná ne fyzicky, ale duševně zcela jistě. 

Role oběti

Pokud se vůči ženám nechováme sebevědomě, necítíme se vedle nich ve své plné síle, nejsme s nimi sami sebou, nevyjadřujeme se plně autenticky a cítíme strach udělat to či ono, aby se to či ono nestalo … znamená to, že jsme se sami a dobrovolně teď a tady postavili do role oběti. Do role toho slabšího. Tedy do pozice pro nás krajně nevýhodné. Ve vztahové hierarchii jsme se postavili do pozice toho nižšího.

Jednoduše řečeno - máme strach z ženské energie a kvůli tomu zůstáváme dětmi.

Když máme jako muži strach z ženské energie a jejích projevů, nabízí se otázka, jak to vlastně my sami máme s naší mužskou energií. Čím více budeme v kontaktu sami se sebou a naší mužskou podstatou a esencí, tím méně se budeme bát té ženské. Což nám “paradoxně” umožní více přijímat i ženkou část, kterou v sobě všichni máme. Protože strach z žen a jejich energie nás pak vede k tomu, že máme strach i z té ženské stránky a části nás samotných. Vlastně pak máme strach sami ze sebe.

Začátek uzdravení

Tak jednoduché to je. Abychom se přestali bát mámy a potažmo všech ostatních žen, budeme muset zahojit všechny rány, které jsme jako kluci od ní nebo s ní utržili. Budeme muset s mámou uzavřít mír. Opustit všechny staré křivdy a zahojit rány. Budeme muset uzdravit stará a stále ještě živá a otevřená zranění, které jsme od mámy inkasovali. Protože jen máloco nás vnitřně posílí tak moc jako zahojení emočního zranění z minulosti. Tak se z kluka rodí dospělý muž.

Budeme si muset v první řadě vůbec přiznat, že jsme zranění, že se bojíme. Budeme si muset přiznat, že někde uvnitř nás se přese všechny naše úspěchy i dovednosti pořád choulí malej kluk. Právě tenhle malej kluk strach z žen prožívá a nás pak podle něj ovládá. 

Budeme muset uvnitř sebe narovnat a napravit vztah, kterej máme k mámě. A tím vůbec nemyslím jí hned zavolat a pěkně jí zpražit, jak nám kdysi dávno před 20 nebo 40 lety ublížila. To bychom na ní jen přenášeli vlastní zodpovědnost. Ty si ublížila, ty to naprav. Jenže takhle to nefunguje. Už nejsme děcka. Náprava je jen a jen na nás. Maminka to za nás už neudělá! :-) 

Aby mezi námi a mámou zavládl vnitřní mír a klid, budeme muset v první řadě ze svýho nitra vypustit všechny emoce, které jsme si tam při soužití s ní nastřádali. Ano všechny ty, které jsme také kvůli ní potlačovali. Vztek? Zlost? Nenávist? Jo přesně tyhle a klidně i řadu dalších.

Nastal čas se od nich osvobodit, protože právě takové zatuchlé emoce v našem nitru pak zabírají místo pro lásku. A kde je láska, nemůže strach dlouho přežít. 

Na určité úrovni je máma nejdůležitější ženou našeho života. Byla první a díky ní jsme dneska naživu. Bez ní bychom tady nebyli. To je dobré si uvědomit. Musíme jí tohle důležité místo v našem životě přiznat, pokud se chceme stát dospělými muži.

Táta

No a pak nás čeká další velký krok. Narovnat vztah s tátou. Pamatujete, jak jsme se bavili o tom, jak to máme s vlastní mužskou silou a energií a že pokud máme strach z energie ženské, ukazuje to i na náš vztah k naší vlastní mužské energii? A vztah k naší mužské energii do značné míry pouze kopíruje náš vztah k tátovi.

Rovný a dobrý (hluboce, ne jen povrchně) vztah s tátou je nezbytný k tomu, abychom se cítili pevní v kramflecích, silní a sebevědomí, aby k nám životodárná mužská energie a vitalita proudila a aby z nás tryskala. 

Pak se budeme umět postavit sami za sebe a vstoupit do konfliktu s jasnou a vztyčenou hlavou. Budeme vystupovat sebe - vědomě.

Pak se nebudeme cítit opuštění, protože budeme v pevném kontaktu se svou vlastní podstatou - sami se sebou. I s našimi kořeny. Mámou. Tátou. Rodinou. Jen s dobře rostlými kořeny můžeme pevně stát a růst. 

Pak budeme milovat sami sebe a nebudeme se tak moc strachovat, aby nás miloval někdo jiný jako náhražku za vlastní mizernou sebelásku.

Pak přijmeme sami sebe a sami sebe uvidíme v čistém a jasném světle bez negativního sebehodnocení. Jaké osvobození!

Pak zesílíme a budeme si jisti vlastní velikostí. S pravdivým vědomím vlastní síly budeme do svého života silné ženy vítat, ne před nimi prchat nebo se je snažit přeprat.

Pak budeme plně autentičtí a zodpovědní jen a jen za své emoce a svůj život. 

Takže jak to máme s tátou? Dobrý? Blbý? 

Respektuj otce svého

Vnímáme tátu jako silnou personu? Přiznáváme mu váhu i sílu, kterou měl. Pokud chceme nalézt lék na výše popsané neduhy, tohle nás nemine. Přiznat tátovu velikost. Vůbec ho v životě uznat a přijmout. Postavit ho na místo, které mu patří, abychom se i my mohli posunout na místo, které patří nám. Budeme muset akceptovat to, že táta byl, je a vždycky bude symbolicky větší než my. Bez něj bychom tady nebyli.

Jo máte pravdu, často pro nás nebyl tím správným tátou. Buď tady vůbec nebyl nebo s náma nebyl mentálně. Nevěnoval nám pozornost. Nehrál si s náma. Neplnil dohody. Trestal nás. Byl k nám někdy tvrdej i zlej. Dělal si z nás legraci, když nás měl podpořit. Bral naše pocity na lehkou váhu. Fackoval nás, ponižoval … Prostě tady pro nás nefungoval tak, jak bychom ho potřebovali. 

Co jiného jsme jako děti měli dělat, než se nad něj začít podvědomě povyšovat, než jím začít opovrhovat, než si ho přestat vážit, než ho ho začít ve skrytu duše nenávidět, než se začít od něj odklánět a začít se utvrzovat v mentální pasti - “rozhodně se nestanu tím samým chlapem jako on.” 

Zavrhli jsme tátu, protože jsme měli dojem, že on zavrhl nás. Zapudili jsme ho, protože on zapudil nás. Zapudili jsme jeho energii v nás a tím jsme sami sebe oslabili. 

Brána do světa mužů

Vstup do světa mužů vede jedině skrz tátu. To on je strážce brány. Kdo se nad něj povyšuje, dělá se lepším, nerespektuje ho, neuznává nebo nepřijímá … ten do světa mužů skutečně nikdy nevstoupí. Bude si možná na muže hrát a možná mu to bude jeho okolí žrát, ale někde hluboko uvnitř sebe bude pořád jen kluk.

A je jedno, zda bude mít na vizitce CEO nebo se bude koupat v moci a zlatě. Uvnitř sebe bude mít díru, kterou jen tak něčím nezaplní. Díra po tátovi jde zaplnit zase jen tátou.

Jak tu díru zaplnit? Jak už jsem psal výše - jeho plnou akceptací a přiznání jeho velikosti v našem životě. A je úplně jedno, jak byl nebo nebyl náš táta úspěšnej. Hodnej nebo zlej.

Můžeme si o něm třeba myslet, že to byl zoufalec a slaboch, ale v našem životě je to pořád náš táta. Otec. První muž našeho života. A pokud mu tuhle veledůležitou roli nepřiznáme, blokujeme tím sami sobě vědomí a přiznání vlastní velikosti. Budeme se tak dál vnímat jako malí a ženy vnímat jako ty velké. Budeme na zase začátku začarovaného kruhu.

Když s chlapama pracuju na rehabilitaci jejich vztahu k tátovi, moc dobře vnímám jak velký odpor se u jeho přijetí často objevuje …. a taky tu neskutečnou úlevu a příliv energie, když to konečně udělají. 

Odvážný návrh

Chcete-li tedy svůj strach z žen zpracovat, mám pro vás návrh … 

A) Objevte z čeho přesně máte strach. Jakého typu je a proč. V jakých situacích ho nejvíce prožíváte a jak se v těchto momentech chováte. To vám umožní začít se v těchto situacích začít chovat přirozeně a autenticky. Co byste dělali, kdybyste žádný strach neměli? Však vy víte. Tak hurá do toho!

B) Otevřete vztah s mámou. A pořádně ho vyčistěte a srovnejte. Zpracujte a nechte odejít všechny ty toxické emoce, které vůči ní chováte. Osvoboďte se z role oběti a ublíženého kluka. Musíte už konečně zakopat válečnou sekeru. 

C) Spatřete tátu v jeho skutečné velikosti. Přijměte ho v sobě. Přestaňte se nad ním skrytě i otevřeně povyšovat. S pokorou mu poděkujte. Musíte sami sobě dovolit jeden veledůležitý krok. Stát se vděčným synem svého otce s respektem a vůbec vším, co k tomu patří …. pak můžete konečně dospět v samostatného a odvážného muže. 

Nebudu vám tady psát žádné další manuály jak na to. Hlavně se proto rozhodněte. Pak se cesta ukáže. Přestaňte hledat návody, to dělá kluk ve vás. Vy potřebujete probudit svého vnitřního muže, kterej nepotřebuje tisíckrát prošlapaný cesty ani stokrát ohraný noty. Potřebuje vkročit do neprozkoumaných území bez staré známé mapy ... jen sám se sebou. A rozhodnout se … pak se dějou zázraky.

Děkuji všem, kteří článek dočetli až sem. Fakt si toho cením a pokud se vám to líbilo, prosím o sdílení. Tohle téma si zaslouží pozornost.

PS: Samozřejmě strach nepostihuje jen muže. I ženy mívají strach z mužů. O tom však tento text není.