Jak objevit smysl života (a moje cesta k němu)

Celý dnešní článek by šel říci několika slovy - ano jde to, má to smysl, jděte do toho, fakt je to možný. Ano i vy, kteří tomu vůbec nevěříte a následující řádky pro vás budou tak trochu sci-fi, chci podpořit i vás - i vy můžete.

Moc dobře rozumím těm skeptickým hlasům (ani já jsem nebyl ušetřen jejich návštěvy), které vám budou při čtení vyjmenovávat 100 a jeden dobrý důvod, proč zrovna vy ne, ale nedejte na ně. Zkuste se prosím aspoň na chvíli naladit na to, co budu psát já.

O čem že to budu psát?

O životním poslání. O smyslu života a o tom, že i vy se jednou můžete ráno probudit a říct si - sakra dokázal jsem to. A až se jednou takhle probudíte a budete s tou zvláštní klidnou vnitřní silou a energií vstávat, řeknete si nejenom - stálo to za to, ale dokonce to nebylo ani tak moc těžký. Víte, ještě před 10 nebo 15 lety, kdybych četl podobný článek, asi bych se mu vysmál. Buď bych ho vnímal jako bohapusté chvástání, náhodné štěstí nebo jen dobře vylhaný marketingový trik. Jenže teď po těch letech tu jsem, ohlížím se zpátky a vlastně se nestačím divit. Kdybych mohl tomu dávnému Alešovi říct jednu věc, bylo by to - ty vole nečekej další měsíce a roky, nemarni čas, začni hned.

Proč to píšu?

Poslední dobou se na mě téma smyslu a životního poslání valí z každé strany, přicházejí s ním klienti, bavím se o něm s přáteli i doma a jakýmsi zvláštním způsobem je můj příběh pro lidi zajímavý a ptají se na něj v mojí OnlinePoradně nebo mailem - hele Aleši, jak si to dokázal ty? A to je něco, co chci nabídnout i vám, ne jen další americkou story se štastným koncem (ačkoli ten bude! :-) ), chci vám nabídnout příběh chlapa z masa a kostí, kterej dost dobře může být vaším sousedem … a ten příběh může snadno být i váš vlastní.

Všichni ví, málokdo se činí …

Všichni tak nějak víme, že dělat, co nás baví, v čem jsme dobří, co nám dává smysl a kde máme parádní výsledky, je skvělé. To chceme! Přece toužíme ráno vstávat a těšit se na celý den. V neděli odpoledne nechceme mít depku z pondělí a v pátek nechceme mít falešnou euforii, že je konečně týden za námi. Chceme mít v oblasti práce a poslání lehkost a plynutí.

Chceme se živit, tím co nás baví, co nám dává smysl a hluboce naplňuje. Jenže co se nám to stalo, že buď nevíme, co v životě chceme nebo to víme, ale stejně to neděláme.

Strach, který ti jde zničit život …

Za ty roky práce s lidmi a sám se sebou si troufnu říct, že ten největší strašák a důvod, proč lidé nedělají to, co milují a dělají to, co je nebaví nebo dokonce nemají rádi je (pod)vědomý mentální program - ještě nejsem dost … a teď si prosím doplňte dle vlastní chuti jakýkoli dobrý důvod … mám dojem, že už jsem slyšel skoro všechno, proč ještě někdo není dost dobrý, aby se vydal za voláním svojí duše a vydal se na dobrodružnou cestu za svým posláním.

Tak jen pár příkladů - nejsem ještě dost zkušený, nemám dost schopností a dovedností, ještě nemám dost vzdělání/znalostí/kurzů ... prostě ještě musím čekat, než se zlepším já nebo podmínky. Malá vsuvka pro skeptiky - samozřejmě je dobré nejprve vystudovat medicínu, než půjdu operovat paní Novákové srdce, ale to není tématem dnešního článku.

Za omezeními se skrývají poklady …

Bavíme se o vnitřních omezeních a blocích, které nejsou odrazem skutečné reality. V nějaké masivnější formě jsem se s tímto “ještě nejsem dost” setkal, když jsem absolvoval svoje první koučovací výcviky. Měsíc za měsícem jsme se učili, trénovali, cvičili, zkoušeli … makali … sbírali zkušenosti, abychom mohli dělat to, co někde uvnitř milujeme. Na začátku vládlo všeobecné nadšení, jenže další rok, když jsme se blížili ke konci, najednou nadšení vystřídal strach. A já začal slýchávat památné věty “nejsem dost” často paradoxně od lidí, které jsem osobně považoval v leckterých oblastech za šikovnější, než jsem byl tehdy já.

Velmi schopní lidé paralyzovaní vlastním strachem a vlastním pocitem malosti a nedostatečnosti. Nepěkná podívaná. Rok se s rokem sešel a já rozčarovaně zjistil, že z těch několika desítek lidí jsem snad jediný, který to opravdu rozjel ve velkém a který to fakt dělá každý den. Živí se tím. Bylo to zvláštní … ti stejní lidé opakovali stále ty stejné věty, ačkoli už měli zase o kousek víc natrénováno a další kurz a další seminář za sebou …. ještě pořád nebyli “dost” …

V čem jsem jinej, že mně se to podařilo a jim ne, začal jsem se ptát? Mám víc odvahy nebo jsem nějak magicky dosáhl vysněné mety “už jsem dost” … ne neřekl bych, i já jsem měl občas strach, co když mi to nepůjde, co když selžu, zklamu, nebude se mi dařit … ale i přesto jsem to nevzdal a šel jsem svým strachům vstříc. Cítil jsem je, ale nenechal se jimi znehybnit, ani jsem nepodlehl falešné představě - začnu, až ty strachy zpracuju. To bych nezačal nikdy, protože moje schopnosti, zkušenosti, dovednosti rostly s každým dalším dnem praxe a s každým týdnem a měsícem slábly i strachy ….

Jak jsem se dostal tam, kde jsem dneska?

Začnu tím, o čem jsem skálopevně přesvědčený - vůbec nezáleží, kde zrovna v životě jste. I tak se můžete dostat tam, kde zatím nejste, leč chcete být. Kdysi mi jeden zajímavý chlapík řekl - nezáleží, jaký karty ti život rozdá, ale jak to s nima zahraješ.

Vrátím se na úplný začátek svojí cesty. Byl další krásnej večer na Novém Zélandu, kam jsem sám před sebou utekl. Jenže já si ten krásnej večer vůbec neužíval, spíš jsem byl úplně zlomenej a bezmocnej. Odletěl jsem 20 000 km z domova, aby se můj život změnil, ale ono se nic moc nestalo. Jasně ... dokázal jsem si tady najít zajímavou práci, nové přátele, ženy, cestoval jsem, poznal jsem kus světa, ale někde uvnitř jsem byl prázdnej jako vyfouklá duše.

Byl jsem ztracenej ve světě i sám v sobě a asi úplně poprvý mi došlo, že nic v tom velkým vnějším světě mě nedokáže naplnit, pokud to nejdřív nedokážu udělat někde nějak uvnitř sebe. Jo a taky jsem trpěl vadou řeči - silně jsem zadrhával a to byl jeden z důvodů, proč jsem se cítil mizerně. Nevěřil si, hodně se držel zpátky, do ničeho jsem se radši nepouštěl, protože, co kdybych tam někde něco někomu musel říkat. Ach bože ... co kdybych musel někde mluvit? To byla moje největší noční můra.

Představa, že se po pár letech budu živit prakticky jen ústy a hlavou, by mi v té době přišla jako to největší sci-fi. No prostě jsem tam seděl na verandě a pozoroval svůj život v troskách a najednou mnou projela myšlenka - takhle NE. Už jsem nemohl tu vnitřní bolest snášet dál, zas tak velkej silák jsem nebyl. Za pár týdnů jsem si zabalil svých pět švestek a odletěl zpátky do ČR.

Na cestě …

A tady jsem udělal dvě věci, které jsem do té doby nikdy neudělal - přestal jsem si nalhávat, že všechno v životě zvládnu sám a řekl jsem si zcela vědomě o pomoc. Našel jsem si terapeutku, se kterou jsem svou vadu řeči začal řešit. Někde hodně hluboko uvnitř mě se občas objevovaly obrazy, že bych možná jednou třeba mohl pracovat s lidmi, protože mě to tam táhlo, ale v téhle době jsem podobné myšlenky zahnal jako nemožný nesmysl a od pondělí do pátku jezdil do jedné distribuční firmy dělat kancelářského poskoka.

Teď pár let přetočím. Odchod ze zaměstnání a první zkušenosti s prací na živnosťák. První úspěchy i první tísnivé strachy z nejistoty - budu mít příští měsíc na činži? Žádná jistota. Jen svoboda a zodpovědnost. Tehdá jsem ještě neměl úplně jasno v tom, co chci dělat tam venku. Moje mysl byla neustále soustředěná na odstranění vady řeči. To pro mě v té době byla jediná možná životní vize - Aleš, co mluví úplně normálně, stejně jako vy všichni, kdo tyhle řádky čtete. Byl jsem ochotný pro to udělat všechno, dojížděl jsem každý týden na terapii cca 300km, přestěhoval jsem se, abych to měl blíž, makal jsem na sobě a připadal si jako Rocky před finálním zápasem.

A ono to šlo. Hrdlo povolovalo a s ním i různé omezení, které jsem si v sobě nosil. Nový Aleš se probouzel. Jako bych byl na nějaké duchovní transfúzi a v mých žilách začala kolovat nová krev. Viděl jsem sám sebe v jiném světle i ten svět kolem mě se dost rozzářil. Otevřel se a začal mi nabízet možnosti, o kterých se mi ani nesnilo. Začal jsem mluvit. Řvát. Komunikovat. Ještě dnes, když to píšu se mi derou slzy z očí. Bylo to jedno z nejsilnějších životních období.

A za proudem slov se začal rýsovat sen, který byl dlouhé nekonečné roky pohřbený pod všemi mými pochybnostmi, skepsí a nedůvěrou. Sen pracovat s lidmi. Tak, jak s nimi pracuji teď. Zahořel jsem touhou ukázat lidem, že i velká životní změna je možná … že často je blízko … na dosah, stačí se po ní natáhnout.

Měnil jsem práce a chodil do různých kanceláří v různých barvách. Jedna ale převládala. Černé boty. Černé sako. Černá kožená brašna plná papírů, tabulek a plánů. Nejenže jsem měl sen, ale objevoval jsem v sobě i velký talent a schopnosti pracovat s lidmi. Objevil jsem svůj největší dar. Za tím největším hendikepem leží tvůj největší dar … ještě nedávno to nedávalo smysl, ale najednou to na mě doléhalo stále silněji a silněji. Když mi jednoho krásného dne jeden známý český terapeut řekl - kdybys chtěl, tak to budeš umět líp než já, začala se do mě tahle představa zavrtávat čím dál víc.

Peklo jako nejlepší odrazový můstek …

V té době jsem pracoval v bance. Nebudu vám lhát, bylo to peklo. Jenže tam bylo tak nějak teploučko. Měl jsme za úkol vybudovat nový tým a vyškolit ho. Vést a motivovat k pořád vyšším a vyšším a vyšším výsledkům. Plán střídal plán. Kdo nesplnil, byl ostudou měsíce. A já moc neplnil, mnohem víc mě totiž zajímalo školení, trénování a hlavně osobní konzultace. Sednout s člověkem do zasedačky a dívat se, proč mu v životě nejde tohle a tamto a pak společně hledat řešení a východisko.

Kéž bych tohle mohl dělat pořád, začal jsem snít, když jsem se k smrti nudil na pondělních poradách. Čím déle jsem tam seděl, tím menší smysl mi to všechno dávalo. A pak se to stalo. Něco ve mně se rozhodlo k velkému NE. Odešel jsem. Nevěděl jsem, co přesně budu dělat, ale tady jsem už nechtěl a nemohl být ani minutu. Ale ne kecám, věděl jsem, že chci být terapeut, kouč nebo osobní poradce na plný úvazek, ale měl jsem velký strachy a obavy to naplno vytroubit do světa.

Nejlepší propocené triko mého života ...

Jenže síla myšlenky je nekonečná a za pár týdnů jsem “náhodou” narazil na jedné akci na chlapíka, který zrovna otevíral koučovací/terapeutický výcvik a přijal mě do něj. Sen se stal skutečností. Ponořil jsem se do nového světa a byl jsem jak ryba ve vodě. První výcvik za mnou. První klient a první propocené triko, když si přede mne sedl. První euforie, když to proběhlo naprosto skvěle. Stvořil jsem sněhovou kouli, na kterou se nabaloval další a další sníh ve formě zkušeností, klientů a možností. Konečně jsem byl doma. Hluboko uvnitř sebe jsem cítil, že pro tohle jsem se narodil. Pro tohle jsem přišel na svět. Vize, poslání, osobní záměr … všechno bylo jasné.

A pak další propocené triko při prvním živém vystoupení v rádiu. A další před prvním vystoupení v TV. Čím dále a déle jsem na cestě, tím větší a zábavnější výzvy mě čekají.

A tak jsem na své cestě hrdě kráčel dál, rozvíjel ji, rostl na ní, smál se i se někdy trápil. Prostě žil. Stejně tak můžete žít i vy. Mezi námi není žádný rozdíl. Možná znáte svoje poslání a máte vizi, která vás láká a jen nevíte, jak ji zrealizovat, vám mohu říct jediné - odhalte bloky, které vám v tom brání, stejně jako jsem to udělal já a mnozí další. Jen tyhle vnitřní omezení jsou skutečné překážky. Všechny ty mentální programy a vzorce, kterým věříte a které nejsou pravda. Jste lepší, než si myslíte. Nepodceňujte se, věřte si a dovolte si vnímat svou vlastní velikost. Jste větší, než si myslíte!

A taky možná zatím nevíte, proč tady jste, co je vaše poslání, jaká je vaše vize … i tak není nutné propadat panice nebo zoufalství. Byl jsem přesně stejně zaseklý jako vy. Uklidněte se. Relaxujte. Nejprve se musíte spojit s tou vlastní vnitřní částí, od které jste odpojení. Musíte se znovu napojit na svou přirozenou pravdu - vaši autentickou podstatu. To ona má všechny odpovědi i vize. Vaše poslání a smysl je uložený zde, ne ve vaší hlavě. Staňte se detektivy vlastního života a pátrejte, kdy a proč jste sami sebe začali potlačovat a omezovat a jak s tím konečně skoncovat.

Tak to je pro dnešek všechno. Každou vteřinu svého života děláme nějaká rozhodnutí. Teď. Teď. I teď. Já se rozhodl přestat si stěžovat na karty, které mi život rozdal … rozhodl jsem se s nimi zahrát tu nejlepší hru, kterou dokážu.

A co vy?