Padl jsem jako voják v zákopu. Nejméně tak je těžký osud můj. Plný nos. Bolavá hlava. Břicho jak na vodě. Slabé svaly. Moje tělo se zmítá v jednom ohni a já s ním. Nemám z toho dobrý pocit a musím se přiznat, že.....
... jsem rozmrzelý a občas mne přepadne nejedna chmura. Radši bych teď plný síly a energie skotačil v lese nebo pracoval. Místo toho ležím s čajem v posteli.
Pochopení a postoj. To je klíč. Když si dávám psychologické sezení sám se sebou. :-) Byl jsem zdravý jako řepa, dokonce jsem jí měl i k večeři a v noci, když řepa odcházela z mého trávicího systému, moje moc odešla s ní a zůstala mi ne-moc. Ale i ta má svůj posvátný smysl v mém životě. Mohu se vztekat, naříkat a být rozmrzelý nebo pochopit a změnit postoj. Naříkat mě nebaví. Zkusím to druhé. Proč nemoc? Proč teď?
Vracím se do blízké minulosti a hned to vidím. Hodně jsem se rozjel a otevřel. Jel jsem naplno. Plnou parou vpřed. Moje tělo běželo jako závodní kůň. A já ho ještě pobízel užívajíc si té jízdy. Jen jsem ho tak trochu zapomněl pravidelně zastavovat. Hodně práce. Hodně zábavy. Málo odpočinku. Málo ticha a tmy. Zapadá to sebe. Pochopil jsem. Díky.
Teď už jen stačí změnit postoj. Vnímám myšlenky - udělej tohle a tamto, měl bych to přece udělat, není mi až tak moc špatně, mělo by to být hotové už teď. Ne. Budu ležet s čajem a nic nedělat. Zrušil jsem všechny schůzky a zkusím si užít tu pasivitu a slabost co nejvíc. Ponořit se do ní. Dovolím si jí naplno. A ejhle po chvíli cítím, že je mi o něco lehčeji. Však ono to půjde. A už to jde. Končím. Vypínám počítač a jdu zpátky do ložnice...
Co přivedlo naposled do nemoci tebe?
