Žijeme v době, která ryzí mužské agresi nepřeje. Mnozí ji považují za něco od základů zlého a špatného. Agrese je často vnímána jako čistě ničivá energie, která by měla být za všech okolností pod kontrolou. Přece dospělý člověk ..
...se vždycky ovládá a kontroluje. Jsme tak učeni už od dětství. Jsme odměňováni za poslušnost a slabost. Jsme odměňování, že se vzdáme svojí síly.
Jenže to je past. Agrese totiž není sprosté slovo, je to řídící energie života. My muži ji v sobě máme všichni. Bez výjimky. Někdo má téhle energie více, někdo méně, máme ji ale všichni. Jen jsme naučení jí v sobě potlačovat a cenzurovat, nedovolujeme si být zdravě agresivní vůči světu a jsme poté přehnaně agresivní vůči sobě samým. Cokoli v sobě potlačujeme, nás podvědomě ovládá a ovlivňuje v těch nejméně vhodných momentech.
Potlačená agrese znamená potlačený a nevyjádřený vztek. Ten se vždycky poté otáčí vůči nám samým. Ničí především nás samotné, potažmo naše ženy, se kterými žijeme i naše děti, které vychováváme. Cesta k osvobození a pravé vnitřní síle je právě v naučení se se svou agresí dobře nakládat, dobře ji umět projevit - v ten správný moment správnou formou. Cesta je svou vnitřní sílu a agresi nejprve dobře vnímat, cítit, věřit jí a brát ji vážně. Nikdo jiný to za nás neudělá. Pokud svou sílu nebudeme brát vážně my, okolí nás brát vážně nebude už vůbec. Budeme za šašky.
Život bude jen boj bez velké radosti a naplnění. Chceme takový život? Chceme to prosrat? Je to kurva snadný. Den za dnem. Měsíc za měsícem a život je v prdeli. Cesta ke svobodě, celistvosti a naplněnýmu životu vede přes to dovolit si pouštět svou agresi. Naplno ji prožít. Ponořit se do ní. Přijmout ji. Užít si ji. A to se nenaučíme při meditaci nebo tím, že si to tom budeme povídat a plánovat, jak to už konečně příště udělám. Dost už podobných mentálních pastí. Cesta je něco udělat. Sami pro sebe hledat cesty a možnosti, jak svou agresi začít ventilovat. Jak jí svobodně a bez omezení projevovat. Každý si zcela určitě dokáže najít vlastní funkční model - jít si z plna hrdla zakřičet, boxovat do pytle nebo klidně doma do polštáře, zlámat pár klacků v lese. Cokoli. Vždycky je cesta pro toho, kdo opravdu chce.
Co k tomu potřebuješ? Koule (ideálně svoje). Žádnou maminčinu náruč. Jen ty a tvoje tělo, tvoje odvaha, tvoje strachy. Bude to možná tvrdý, ale osvobozující. Cílem není se zranit nebo zmrzačit, ale naopak vyrůst a zesílit. Chceš bejt měkkej po zbytek života nebo udělat přelomovej krok a vykročit do svojí síly?
