Smrt nám bere to nejdůležitější v životě. Lidi kolem nás. Lidi, na kterých nám záleželo a lidi, kterým záleželo na nás. Ochuzuje nás o možnost je rozesmát. O možnost, aby s námi mohli sdílet jejich radost i bolest.
Smrt nás okrádá. Zavírá nám dveře, které nejdou už nikdy otevřít. Zanechává nás v podivné černočerné prázdnotě. Smrt bere …. ale i dává.
Dává novou příležitost. Příležitost k hlubokému vděku, že jsme tady. Já jsem tady při psaní těchto řádek. Vy jste tady při jejich čtení. Není to ten největší dar, za který můžeme být vděční? Být tady. Teď. Tady. Nikdy jindy.
Dává možnost za tento dar poděkovat tam nahoru, dolů, dovnitř, ven. Na tom až tak nesejde. Každý možná věříme něčemu jinému. Ovšem někde hluboko pod pokličkou, možná věříme stejným věcem. Jen skrytými za jinými nálepkami.
Smrt dává lekce.
Lekce pouštění. Pustit a nechat odejít. Někdo odešel. Nevrátí se. Leč my ho uvnitř svého srdce nechceme nechat odejít. Nechceme ho pustit. Trápíme se. Jenže nemáme na výběr. Je pryč. Můžeme si nechat vzpomínky, zážitky a poděkovat. Popřát mu dobrou cestu dál.
Dává i lekce pokory. Ať jsme sebelepší v tom, či onom. Ať jsme sebemoudřejší, sebezkušenější, sebekrásnější a sebebohatší … smrt nepřechytračíme. Vůči ní jsme jako mravenci proti celému vesmíru. Malí a nicotní. Můžeme se jen sklonit a tento fakt přijmout.
I lekce sebereflexe. Byl jsem včera otevřený a milující k tomu, kdo už dnes není. Pečoval jsem? Staral jsem se? Byl jsem pozorný? Pokud ne, je na čase svou minulost přijmout. Bez viny, ale s poučením. Bez trestu, ale s odhodláním změny. Bez sebe-destrukce, ale s odpuštěním.
Když něco starého zemře, dává příležitost tomu novému, aby se mohlo narodit. Ovšem to, co se narodí uvnitř, je už jen a jen na nás. Tak nám všem přeji dobrý porod.
